Kateřina zlé pověsti

Moc hezký filmeček s dějem zasazeným do renesanční Prahy. Jeden z těch mála počinů, které v sobě snoubí vícero žánrů či nálad. Na jednu stranu komedie se zápletkou plnou omylů, na stranu druhou vlastně smutný příběh s koncem, který by si divák přál jiný. I když pak by to nebylo tak dobré. Herecké projevy všech zúčastněných bezchybné, nejvíce ovšem vyniká Alena Vránová v roli živé a rázné šenkýřky, která zde vystřídá hned několik hereckých poloh. K tomu všemu pěkná hudba páně Fišerova, jež v závěru se sněhovou nadílkou činí z tohoto snímku ideální film na Vánoce. Nemám, co bych tomuto dílu vytkla. (03.01.2022)

Dotčený rozdíl mezi divadelním a televizním či filmovým herectvím je v tomto případě na místě. Aniž bych chtěl jakkoliv rekriminovat nebo mentorovat, musím - souhlasím i s konstatováním, že v tomto případě se jedná o kvalitní, nikoliv však špičkovou televizní iscenaci v měřítcích doby jejího vzniku - upozornit na rozdíl mezi tehdejším a dnešním osobnostním zázemím televizní tvorby. Na osobnost režiséra, na herce-protagonisty v hlavních úlohách, na nadprůměrný průměr dneška, jak by nepochybně vyzněl odkaz na srovnání tehdejší a dnešní úrovně. Nepovzbudit znamená nezabít ani nezničit; je to upozornění na to, že Biafra (dnes možná spíše Kosovo ducha) je ve svých dopadech mimořádně nevypočitatelná. A že srovnávat znamená také - i v tomto případě - svým způsobem povzbuzovat. (24.03.2008)

Zajímavé, že hostinská místnost bylo nazvána "Piterna". Nemyslím, že by se takto byť v 16. století hospoda nazývala. Herecké obsazení je slušné a Vladimír Menšík do hospody prostě patří, dokonce na začátku v bitce rozbije o někoho židli. Chybí trochu nadsázky a vtipu, jak bychom podle obsazení mohli očekávat. Humorný podtext by udělal tuto inscenaci zajímavější a i Zikmund Winter uměl psát své historické povídky s vtipem. (06.07.2010)

Historická novela posloužila Františku Filipovi k jinotajné inscenaci, v níž se dokonale zazrcadlila normalizační společnost se svým udavačstvím a pokrytectvím: kolem krásné Kateřiny se točí chtiví a mstiví měšťáčci, kteří – dostane-li se jim moci – neváhají využít ji k svému prospěchu. Kožešník, který se stane rychtářem (a následně i zlodějem, vyděračem a udavačem), je sice jen jedním z armády slabochů, zato ve skvělém podání Vladimíra Menšíka vtěluje veškerý hnus mstivosti, která přelstívá i jeho vlastní hloupost a jíž odolá jen jeho poživačnost, na niž nakonec doplatí. Menšíkovi se podařilo tato charakterová břemena dokonale ovládnout, balancuje na hraně komiky a tragédie, kterou především tlumí stylizace prostředí, zvláště exteriérů, jejichž útulná semknutost, blízká malbám Carla Spitzwega, předznamenává, že nakonec začne sněžit. K žádné vánoční útěše a – přes epikurejství většiny postav – ani k žádnému boccacciovskému finále nedojde: pozornost strhává titulní postava ve svém trvale ohroženém, zneužívaném ženství, lidská – a svou vnitřní pravdivostí oprávněná soudit. V panoptikálním reji dolézání, špiclování, zatýkání a předstírání nade všemi vítězí, ale je to vítězství hořké, dále osamocující. (05.02.2024)

Zikmund Winter psal zajímavé povídky, čtením se většinou dostaneme do 17. století a zápletkou bývají měšťanské problémy i vojenské útrapy vojáků Třicetileté války. Jeho styl se možná každému líbit nemusí, ale historická próza tohoto typu je otevřená všem a stojí jak za přečtení tak za shlédnutí. Kateřina zlé pověsti je odrazem měšťanského života v Praze před rokem 1670 a nechá nás nahlédnout do již tehdy velmi čile rozběhlé korupci a pletichám městských úředníků. (01.09.2019)