Tenorem tohoto Naruseho filmu je pocit sociální krize, vědomí narůstajícího odcizení, které proniká i do těch nejintimnějších vztahů - do manželství. Na osu prohlubujícího se přátelství mezi nešťastně vdanou Kikuko (Setsuko Hara dokonale vtělila hrdinčinu laskavost a skromnost, jimiž prosvětluje celou domácnost, již mladý pár sdílí s manželovými rodiči) a jejím tchánem, kultivovaným a citlivým stárnoucím mužem, které nakonec přerůstá v nenaplnitelnou, ba ani nevyslovitelnou lásku, se připínají obrazy dalších krachujících manželství, lidského osamění a touhy. Rodinné drama nevšední hloubky.(17.3.2010)
Naruse zde naráží na to co je odvěkým problémem filmových adaptací literárních děl. Je to sice zručně natočené ale řekl bych, že zrovna Hlas hory je jedním z děl, která se nehodí na filmové plátno, protože jeho děj se odehrává spíše v 'mystických' rovinách než aby byl přenesen do konkrétního světa filmu. Spousta věcí, která se odehrává jen v hlavách postav je pak nutno (aby byly zachovány psychologické 'profily') do filmu nějakým způsobem našroubovat a to působí rušivě; např.: záležitost se sestrou Šingovy manželky. Zároveň, a to už bych vytknul vysloveně z hlediska adaptace, byly některé postavy zobrazeny až příliš archetypálním způsobem (Šúiči jako frajírek s opovrhovačným výrazem, možná až moc výrazně hloupě vypadající Šingova žena, nebo Kikuko jako neustále a bezpodmínečně se usmívající, trochu strojená Setsuko Hara) což potom narušuje přirozenost plynutí příběhu, dialogů a nefunguje, když jsou v kontaktu s postavami, které naopak velice přirozeně zapadají do své role. Podle mě se Narusemu právě ty velice složité vztahy mezi postavami, i jejich vnitřní svět moc dobře zachytit nepodařilo.(29.3.2010)