Chaplin sokem v lásce

Chaplinův návod na získání náklonnosti dvou zadaných dam je prostý. Stačí zaujmout ekvilibristickým točením s kapesními hodinkami a pak může začít výhružné tření knírů s protivníkem, fackovaná, přitahování hůlkou a důležité je zaměřit se kopy i vidličkou na sedací partie protivníka. Úspěch je zaručen, ale v případě Charlieho je pochopitelně časově omezený. Není to moc velká zábava, ale ležérní opírání hůlkou o vodní hladinu mne skutečně pobavilo. (06.03.2013)

Svírání lásky rozverně využívá ironii v zápletce, ale hnacím motorem akce je stále brutální násilí. Charlie je stavem osamělé žárlivosti smýkán k projevům fyzického odporu a na malou chvíli je mu dovoleno přijímat požitky vítěze romanticky divokých hrátek. Kromě svárlivě bojovného Charlieho zaujme jeho hašteřivý spolubydlící (Chester Conklin), koketně vyzývavá slečna (Vivian Edwards), její atleticky stavěný nápadník (Fred Hibbard), blonďatá sladká výhra Charlieho kumpána (Cecile Arnold), Charlieho mladá domácí (Helen Carruthers), či v parku dozorující policista (Edwin Frazee). Ironie potěší, zběsilost vzpomíná na potřeby doby a rázně si proráží cestu životem. Svírání lásky aneb Chaplin sokem v lásce je stále jen plodem energického nadšení. (13.10.2019)

Esence raného Chaplina tkví v dokonale zvládnuté abecedě těla, kterou se vyjadřuje nikoliv přirozeně, bezprostředně, ale kaligraficky. Každé gesto vyniká jako ohnisko komiky, před jehož žárem tmí okolnosti, a ustupuje tedy i příběh, sám jen nahodilý sled (či spad) nedorozumění. Exploze humoru (bez vtipu?) současně skvěle osvětlují absurditu divadelnosti dlouhého devatenáctého století, a to v čase, kdy se již – krizí jazyka – prozradila zvolna uvědomovaná hrozba převahy instrumentální racionality, podřízení skutečnosti účelu, k němuž slouží – nebo by sloužit měla. A tehdy, v letech prvoválečných, krutosti a zlomyslnosti herců blednou před mnohem rafinovanější a cyničtější groteskou rozehranou státníky, jejichž patos neváží víc než příliš velké nebo příliš děravé kalhoty. I v tomto ohledu jsou Chaplinovy filmy nadčasové. (18.11.2017)

Chaplin v úlohe zlomyseľného kaziteľa vzťahov. Len čo uvidí začínajúce partnerské šťastie, amanta znemožní, hodí do jazera, bachne palicou, pichne mu do zadku vidličku a tak. Nakoniec ale končí neslávne, v duchu porekadla: "Kto s čím zachádza, tým tiež schádza". Klasická nemá groteska zo začiatkov Chaplinovej éry. Nie je to žiadna sláva, kadencia gagov veľmi sporadická. Prevládajú plochy neinteresantnej nudy a málo zaujímavých strkaníc. Z podpriemeru sa vymykajú len dve mikroscény. V jednej Chaplin začne zo zúfalej žiarlivosti na šťastnejšieho fúzačo - brucháča, čo si utešene hrkúta v parku s milou, jesť zaoblené účko jeho ikonickej drevenej paličky, no a v druhej si originálne zapáli cigaretu škrtnutím zápalky o vlastnú kožu za uchom. (18.02.2014)

[2,5*]     Typická krátka groteska z Chaplinoveho keystoneovského obdobia, ktoré prekypovalo kvantitou na úkor kvality. Zápletka je ako zvyčajne veľmi prostá - Chaplin túži zbaliť nejakú ženu a zrejme by sa mu to aj podarilo, nebyť jeho soka v láske, ktorý mu to vždy prekazí. Je ním fúzatý trapko v podaní Chestera Conklina, ktorý je z nejakého zvláštneho dôvodu priam magnetom na krásne ženy. Pochváliť musím výber tých krások, sú tu hneď tri, pričom hlavne tie dve zo záveru (Cecile Arnold a Vivian Edwards) stoja za to. Vtipné to síce až tak nie je, ale úsmevné áno a navyše aj celkom dobre nakrútené. Videná verzia z roku 2010 s veľmi dobrou klavírnou hudbou Antonia Coppolu. (22.09.2023)