Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Film Hra o jablko režisérky Věry Chytilové se pokouší komediální formou zachytit podstatu neustálého sporu mezi mužem a ženou a zároveň najít odpovědi na otázku, do jaké míry je možná hra s lidskými city a kdy a jak přestává být hrou. Hrdiny příběhu jsou porodník dr. John, svobodný muž po třicítce, v soukromém životě značně sobecký, a mladá zdravotní sestra Anna Šímová, která vzdor svému na pohled ztřeštěnému chování má k životu mnohem odpovědnější přístup. John k dívce naváže, jako před tím k tolika jiným, povrchní vztah. Jeho hra na lásku se však tentokrát obrátí proti němu. Když se pokusí napravit svou chybu, je už pozdě. Lze si totiž hrát v životě, ale nelze si hrát na život. Proto na Johnovo: "Ale já už si nechci hrát" Anna odpoví: "To je škoda, my právě hledáme někoho, kdo to umí". Motiv jablka, provázející příběh, je symbolem poznání charakteru lidí, symbolem ovoce lidského konání i symbolem plodu lidské lásky - dítěte... (oficiální text distributora)

(více)

Videa (1)

TV spot

Recenze (124)

major.warren 

všechny recenze uživatele

Věra Chytilová mě jako autorská osobnost a člověk vždy fascinovala o něco více než její filmy. Břitká satira Hra o jablko, další z režisérčiných podobenství o mužském a ženském světě a pokřivené morálce, je však i divácky nevšedně atraktivní a úderná. Dagmar Bláhová a Jiří Menzel jsou geniální dvojka, která si s nádhernou vehemencí přelévá kousky lásky, vášně i krutosti v křehké hře o pokušení a důsledcích amorálního jednání. "Já už si ale nechci hrát," říká v závěru filmu Menzelem tragikomicky ztvárněný záletník, porodník doktor John. Chytilová nastavila opět zrcadlo nejen oběma pohlavím, ale i celé socialistické společnosti, včetně barrandovských soudruhů, již jí dlouhá léta terorizovali a nepustili k práci. Hra o jablko je vtipná, rafinovaná i něžná, stejně jako ostrá, přímá a studená. A leč jsou v rámci tvorby Věry Chytilové nejvíce opěvovány kultovní Sedmikrásky, zabývající se destrukcí světa, pro mě je jejím nejlepším filmem právě Hra o jablko. ()

Tosim 

všechny recenze uživatele

Je úžasné sledovat, jak Věra Chytilová předběhla (českou) dobu a ve filmu pokládá otázky, na které mnoho lidí tehdy neumělo ani pomyslet. Trochu nervní snímek, paní režisérka ráda a často diváka zneklidňuje a k tomu všemu předkládá řadu nesympatických mužských postav. Není to objektivní, to ale ani nemusí. 70%. ()

Reklama

tomtomtoma 

všechny recenze uživatele

Hra o jablko je satirou o vztazích, laškovnou, rozverně stylizující, nezbedně karikující. Silná slova o moralitě a zodpovědnosti jsou zde zbytečná, jsou výmluvou a dodatečně přidaným ospravedlněním ideového poslání. Jistě, žena se nechce smířit s tradičně jí přiřknutou rolí hospodyně, kuchařky, ale chce svůj vlastní prostor k duchovnímu naplnění, avšak k tomu nijak nesměřuje, ani to nikterak nevypovídá o míře její zodpovědnosti. Zodpovědnost se u všech dostavuje, nehledě na pohlaví, až v situacích kritických, až ve stavech nouze. Tím ústředním motivem je tady hra, hrátky mezi pohlavím. Hra určitým způsobem ozvláštňuje rutinu a fádnost života, přináší též pocity nadhledu a převahy. Muž se nakonec ve výsledku jeví jako slabší hráč, jenž je přes zdánlivě trvalou, pevnou převahu zcela závislý na proměnlivých pravidlech ženských her. Smutným hrdinou vztahových hrátek je Josef John (Jiří Menzel), lékař - porodník, který z jisté pohodlnosti uchvacuje ženskou krásu ve svém pracovně-soukromém prostoru, přesněji řečeno, podléhá ji v laškovných hrách. Významnými postavami jsou mladá, toužící, v lecčems nemotorná a v hrátkách nerozlišující ani čistě profesní prostředí zdravotní sestra Anna Šímová (Dagmar Bláhová), a z určitého popudu pomstychtivosti a z nutkavé touhy po dobrodružství vdaná Johnova milenka Marta (Evelyna Steimarová). Z dalších rolí: Johnův kolega, lékař - porodník a Martin manžel s vlastní poskvrnou Arnošt Rýdl (Jiří Kodet), po ženitbě již dostatečně dospělého syna toužící Johnova mamá (Nina Popelíková), profesor a Johnův nadřízený, nervní z jeho nedostatečného výzkumu (Bohuš Záhorský), Annin bratr Pavel Šíma (Jiří Lábus), ze špatného pochopení chybující laborantka (Jana Synková), nebo zpěvačka osobitějších pohybů (Jitka Nováková). Hra o jablko: heslo život hrou cele dopadá na kvalitu žití. Stereotypy ve vztazích, odmítnutí tradiční role ženou, hrátky o převahu ve vztazích, avšak vítěze v nich není. Svoboda a vztah, aneb protimluv lidského chtění v satirické nezbednosti. ()

Morien 

všechny recenze uživatele

"Chytilovou mám rád a feminismus mi nevadí" nebo je snad libo názor typu "Toto je film, na kterém je Chytilové feminismus nejméně znát."? Panebože, a říká se snad o chlapských filmech, že jsou šovénský nebo co? No asi řiká. A jestli ne, tak teď okamžitě začínám tu tradici. Jak je hlavní hrdinkou žena (což je ještě u tohohle filmu dost diskutabilní), tak je téma feministické a muži se tudíž musí strašně přemáhat, aby u něj vůbec vydrželi? A kdyby měla velký prsa a střílela kolem sebe, tak už by to nebylo tak namáhavý? --- Uf, jak mě strašně baví psát takovýhle komentáře. S filmem to nemá nic společnýho, s objektivním názorem už tuplem ne. Miluju svobodu projevu. Paní Chytilová ji má určitě taky ráda. ()

Adam Bernau 

všechny recenze uživatele

Pokud se na Hru o jablko dívám jako na etudu Dáši Bláhové, je to krásný zážitek. Pokud se dokážu vcítit do diváka při premiéře tohoto snímku, je to bomba. Ale jako skalní fanoušek Věry Chytilové, který už viděl asi všechny její důležité filmy, jsem byl lehce zklamán. Po nucené přestávce, přervavší její skvostný nástup v 60. letech, načíná Chytilová svou diverzní tvorbu v lůně normalizace poněkud rozpačitě, ač už zde je zřetelně svou, i zde baví a provokuje zároveň. Pro náležité docenění a uchopení díla v jeho celistvosti jsem potřeboval dvojí zhlédnutí (ale stálo to za to). Nuceně komickou scénkou s Nárožným násilně zakončený skvělý úvod filmu dobře ilustruje jeho kvalitativní nevyváženost. Ve své svrchní vrstvě působí film až přihlouple: protivná afektovanost postav, stálé vnucování týchž přeexponovaných satirických motivů („Ježišmarjá, vejce!“), těžko uvěřitelné reakce (nemyslím ty stěžejní, ale třeba Bláhová – Lábus nebo Menzel – maminka), místy instruktážní, místy úplně pitomé dialogy. Kdežto v následujících Kalamitě a Panelstory jsou postavy tak rozkošně „reálněsocialistické“, ve Faunovi naopak rozkošně manýristické, tady je to ani ryba ani rak. A ten Menzel! Jako vždy sice zcela automaticky vyvolává mé sympatie k postavě, kterou hraje, ale copak ho někdo může brát vážně coby moralizované zosobnění „nezodpovědného sobeckého děvkaře“? Nicméně máme co do činění s královnou českého filmu, podívejme se tedy pod povrch. Ostatně není třeba spouštět se velmi hluboko, pracujeť Chytilová i zde s prvoplánovou symbolikou a snadno čitelnými narážkami. Jablko. Jablko sváru, jablko jako ztráta nevinnosti, jablko mezi mužem a ženou. A především: jablko jako plod. Rození. Menzel a Bláhová jako profesionální porodníci ve fabrikovém provozu. Rodičky jsou zde nesvéprávnými pacienty. Tedy profesionální porodníci. Odborníci. Inženýři. Poručníci. A sami? Hrají o jablko. Nepatřičná komičnost Menzela coby proutníka je možná právě tím paradoxním prvkem, který celou tuto hru nakonec objasňuje. Vidíme přece, že on sám je tak trochu obětí (dobrovolnou ovšem) své milenky, jejího rozparcelování života. (SPOILER Překvapení pro diváka, kdo že je oním podváděným manželem, je zcela v logice věci: i on přece svou ženu podvádí a s Menzelem to konzultuje; kruh je uzavřen v každém případě, neboť jestliže A s B, B s C atd., nakonec také Z s A; Chytilová tento kruh jen efektně zkrátila, aby ukázala, že nevěrník podvádí sám sebe a šoustaje cizí ženy, sám je eo ipso šoustán svým kamarádem. KONEC SPOILERU) Menzel evidentně dávno ještě nedospěl. Během kyvadlového pohybu mezi maminčinnou dotěrnou péčí a milenčinou panovačnou náručí si rád odskočí k nějaké té hře na lásku. Je „autoritou“ na klinice (právě zde a nikoli v rodině se vyskytuje otcovská postava – profesor!), kašpárkem v soukromí. Není viníkem, je politováníhodným komickým zajatcem. Viníkem se stává teprve ve chvíli, kdy do hry vstoupí Bláhová. Protože teprve s ní se dostavuje nárok odpovídání. Felix culpa! S Bláhovou se ze společenské hry o jablka stává vysoká hra o jablko. Nemá smysl ptát se, kdo si s kým zahrává, stejně jako nemá smysl stěžovat si, že ve filmu nelze postřehnout, proč by Bláhová měla Menzela mít ráda (a naopak). Bláhová působí dojmem ztřeštěného nemehla, v podstatných věcech (a to i těch pracovních) však soudruha kandidáta věd převyšuje; Bláhová je žena, která přijímá jeho hru a ukazuje se být hráčkou mnohem zdatnější, posléze upravuje pravidla. Bláhová je žena, která tohoto kandidáta miluje (proč? proto!), staví ho před nutnost odpovídat, ale nevěší se na něj. Pokud neobstál, jde sama. SPOILER Závěr, při němž Menzel, nikoli bez zadního pocitu úlevy, přijde o vše, je optimistický: vše nasvědčuje tomu, že dospěl a bude vzat na milost. KONEC SPOILERU Tento film není odsuzující, nýbrž naopak popisuje vězení a osvobození. Také se vyplatí sledovat film spíše jako logický sled obrazů a motivů, probourávajících se do znormalizované hry na realitu. Tak třeba scéna v polích: Ona rozdělává oheň, on na klacku přináší „ulovené“ jablko, které ona přebírá a opéká. To se mísí s cudnou bezprostředností, s níž se svlékla do půl těla, na což on naopak hledí jako na zjevení. Nebo dvojznačnost scény, v níž Menzel „svádí“ ženu, aby se účastnila jeho výzkumu (pro jinou symbolickou linku je zde zase významné, že za narození dítěte oroduje právě jen kvůli tomu výzkumu). Nebo vynoření se malého prince. Chytilová si hraje i s nepostřehnutelnými detaily: Kniha Malý princ je ve výloze obklopena tituly Po stopách života, Fairy Tales, Trees a ČSSR. Při prvním vystoupení kabaretní zpěvačky tuto sleduje žena u stolku vpravo. Před sebou má pohár červeného, kdežto protější židle, před níž pohár bílého, je prázdná. Při druhém vystoupení pozoruje zpěvačku muž od stolku na opačné straně s obdobnou konstelací pohárů vína, jenže on pije bílé; poháry u prvního stolu jsou stále na místě, ačkoli u něj nyní nikdo nesedí. Ta kabaretní zpěvačka ala die alte goldene Prag, stále vnucovaná i s významně pomrkávajícím klavíristou, mě svou protivnou směšností, svým šmíráckým pokusem o laškovnou eleganci velmi obtěžovala. No ovšem, na tomto pozadí se odehrávají všechny konspirační schůzky her o jablko. Líbí? Nelíbí? Vadí, nevadí? Mimochodem, jestli vám to stojí za to, všímejte si těch komparsistů, kteří zpěvačku v jednotlivých scénách tak zaujatě sledují. Při „hudebním“ titulkovém nástupu jsem si vzpomněl na Passerovo Intimní osvětlení, ale co s tím pro celý další film (ať s Passerem či bez něj), to mi tedy nedochází. Snad – v souvisti s kabaretem – aranžovanost báze, na níž jest hrám o jablko probíhat? Každopádně nejprve jsme pod jabloní a hned na to v porodnici „a znova“; ženské sténání, které do toho zní, může stejně dobře patřit k aktu plození jako k mukám porodu. Pokud jde o „feminismus“, tento film je mi jen dalším důkazem, že ona nálepka, jež na Chytilové ulpívá, je jen prázdným klišé. Všechny postavy jsou „v tom“ nevinně, všichni zároveň spoluviníky. Hraje se o jablko. Chytilová skvěle spojuje motiv (z)rození s reálnou problematikou toho, co je k němu třeba, totiž pohlavního spojení. Jedinou postavou, která se tomu vymyká, je bratr (Lábus), představitel klasického mužského šovinismu (přičemž to chudák myslí tak dobře a má svou sestru rád; všimněme si, že jde o postavu, která do her o jablko není zatažena; jak jinak než jeho samozřejmé "Uvař čaj" zní skvostná Kodetova hláška "Jak ji můžu milovat, když mi nedá ani najíst!"). /// Doporučuji komentář Psice (4hv.). /// Nemohu si odpustit srovnání se Švankmajerem. Jestliže jsem si již dříve tu a tam všímal některých styčných bodů mezi těmito výraznými tvůrci, Hra o jablko si srovnání vnucuje. Co do formy, pozorujeme společnou zálibu v detailech obličejů a zvláště mluvících úst (byť pro Chytilovou to není zdaleka tak markantní jako pro Švankmajera). Lze zmínit i povrchově primitivní, avšak hluboce symbolické a mnohoodkazné dialogy. Samozřejmě také práce s obrazovými symboly, jakož i symbolické ladění celých scén. Chytilová se však narozdíl od Švankmajera drží civilního života, jehož stojaté vody čeří těkavou kamerou. Co do obsahu, u obou je jako snad u žádného jiného českého tvůrce důležitá tématika dítěte jako lidské bytosti, u každého však odlišně exponovaná: Kdežto Švankmajer činí dítě ústředním aktérem několika svých filmů, Chytilová ve svých filmech si dětí všíma jen jakoby na okraji. V poměru k dospělým je Švankmajerovi dítě (typicky dívka v latentní fázi) opozičním, autonomním subjektem, vnímavým pozorovatelem a svrchovaným aktérem, Chytilová jednak solidarizuje s dítětem coby obětí rodičovské tuposti, jednak v něm vidí nositele naděje skutečného lidství (ovšem marné naděje, neboť každé dítě se nakonec stává „dospělým“). Dítě u ní také bývá v koalici se stářím, v koalici proti teroru vlády „aktivního věku“. Ve Hře o jablko se sem tam mihnou bezútěšní starci, zatímco bezbrannost dětí vůči kvočnovskému teroru je vyjádřena způsobem, jakým o nich ženy mluví (nejprve vysmátá matka do telefonu: „Když se narodil, byl celej fialovej. No asi jak se dusil.“). Z toho se děti už neoprostí, v dospělosti pak jen užívají své převahy k pomstě (Menzelův povýšenecký postoj k matce, jejíž dotěrnost stále snáší a jejíž péče stále využívá). Nositelkou jiného přístupu je právě Bláhová, koupivší si po setkání s chlapcem Malého prince (na nějž ji ovšem upozorní Menzel!). Zdá se mi, že Švankmajer i Chytilová považují za prvotní hřích (jablko!) člověka zabití dítěte v sobě. Zde viz Menzel: sice stále nedospělý poživatel maminčiny péče, ale už dávno „dospělý“ sebe-vrah. (Bláhová potom vyznívá přesně naopak: stále živé dítě, ovšem patřičně dospělé.) Po tématice „dítě-člověk“ zmiňme ještě tématiku „plození-rození“. Upozorňovat na význam tohoto motivu u Švankmajera bylo by nošením dříví do lesa. Chytilová i v tomto je poněkud civilnější, nejde jí jako onomu především o stálý koloběh a puzení k němu, ale spéše o těhotnost jedné generace generací násedující. Na rozehrání tohoto motivu právě ve Hře o jablko rovněž není třeba zvlášť upozorňovat. () (méně) (více)

Galerie (11)

Zajímavosti (21)

  • Roli Marty, kterou ztvárnila Evelyna Steimarová, původně měla hrát zpěvačka Marie Rottrová. Dle svých slov ji odmítla z puritánských důvodů: "Měla jsem děti a nechtěla jsem, aby se jejich spolužáci na mě chodili dívat v postelových scénách. Kdybych byla herečka, tak mi to nevadí, ale jako zpěvačce mi to přišlo příliš drsné." (Zdroj: jedinak.cz, kultura.idnes.cz)
    (ČSFD)
  • Název odkazuje na biblické téma Adama a Evy a jablka poznání. Strom poznání dobra a zla je podle biblické knihy Genesis strom umístěný ve středu rajské zahrady. Adam a Eva byli za porušení zákazu jíst jeho ovoce vyhnáni z ráje. (sator)
  • Podle vlastních slov měl hlavní roli hrát Bronislav Poloczek. Režisérka Chytilová ho ovšem vzala k porodu a Poloczek scénu nezvládl a zvracel, a tak bylo po roli. (sator)

Související novinky

Zemřela herečka Nina Divíšková

Zemřela herečka Nina Divíšková

21.06.2021

Ve věku 84 let dnes odešla česká filmová, televizní a divadelní herečka Nina Divíšková, již si velké množství diváků vybaví například jako babičku Bětu z populárního rodinného seriálu České televize… (více)

Zemřel Jiří Menzel

Zemřel Jiří Menzel

07.09.2020

Ve věku 82 let zemřel v sobotu večer český oscarový režisér Jiří Menzel, informaci v neděli prostřednictvím sociální sítě zveřejnila jeho manželka Olga. Světoznámý tvůrce, jenž se v posledních letech… (více)

Věra Chytilová 1929 - 2014

Věra Chytilová 1929 - 2014

12.03.2014

Ve věku 85 let dnes zemřela Věra Chytilová, svérázná režisérka a scénáristka. Studovala architekturu, později FAMU. Pracovala jako manekýnka, kreslička, poté na Barrandově jako klapka a pomocná… (více)

Reklama

Reklama