Pytel blech

Vtipná sonda do života dívek nejmenovaného textilního závodu. Rozhodně oceňuju ten nápad s novickou, která nám pomocí očí (resp. kamery) zprostředkovává dění kolem sebe a své samozřejmě dělá i její svérázný komentář (okořeněný nářečím). Některé zábavné scény či pasáže, jako např. povídání o filmu, debata o vojně, či „tribunál lidu“ opravdu stály za to. A přestože jsou snad všechny dívky pěkně potrefené slepice, stejně diváka baví poslouchat jejich praštěné mudrování. Za mě to budou silné 4*. „Prosím, pozor děvčata! Nevyklánějte se a nebavte se z oken. Není to hezké a vy to nemáte zapotřebí.“ (31.05.2014)

Tenhle středometrážní film vlastně ani nevypadá jako hraný, což je poklona hlavně pro paní režisérku. Ta na vyvolání tohoto efektu cíleně pracovala, mimo jiné použitím nehereček a improvizovanými dialogy. Možná vás ty holky budou svým rozjíveným chováním štvát, ale to už je na vás. Dialogy jsou většinou o banalitách, což také přispívá ke zdání autenticity, kterou jinak vytváří hlavně výborná práce kameramana Jaromíra Šofra. (12.07.2013)

Ten film je plný, doslova nabušený, neskutečnými hláškami. „Nevyklánějte se z oken. Není to hezké a hlavně to nemáte zapotřebí. Jde hlavně o pokoj 25....“ Asi to nebylo myšleno jako komedie, ten kritický hlas tam je dost znatelný, ale po těch mnoha desítkách let se z toho stala výborná a zábavná komedie. Ona Chytilová byla vždycky rebelka. Podniková schůze řešící rebelující zaměstnankyni je naprosto ultimátní. Stejně jako komentující hlas v po našimu řeči. Slovo boračisko jsem fakt už strašně dlouho neslyšel. (18.11.2012)

Česká nová vlna v tom pravom zmysle slova. Generačné rozdiely, dokumentárnosť, oddramatizovanie, chatrný dej atď. Chytilová natočila kratšiu verziu toho, s čím prišiel Forman. Nesnaží sa byť však vtipná, skôr len avantgardná. Posolstvo ale jej film má. Je akýmsi sympatickým pokusom a prípravou na neskoršie skutočne veľké režisérkine filmy. P.S. Prečo majú všetky dievčatá vo filme krátke účesy? (27.04.2015)

Mezi autenticitou a otravností nebyla už dlouho taková součinnost... Začínající Věra Chytilová zachytila dívčí internát bez zmírňujících zásahů. Její film připomíná cvičení v možnostech média, což ho činí poměrně nestravitelným ke sledování. Dívky nepřinášejí velká témata, baví se o banalitách. Při hlučné konverzaci se odhaluje jejich postoj ke každodenním radostem i strastem, který se s nimi pravděpodobně táhl do konce života. Sklon režisérky moralizovat zůstal upozaděn, nemluvě o ironickém pozorování bezradných autorit. Chytilová dokázala protagonistky přesvědčit, aby tzv. nevystoupily z role. Proto jsem úplně nepochopil vytvoření umělé postavy sledující a komentující děj. Dívka z Moravy ani jednou nevstoupí do záběru, ani jednou nezačne komunikovat se zbytkem. Svými vnitřními monology tvůrčí metodu pozorování nikterak nerozvíjí (proč by se mělo slídivé oko kamery zhmotnit v konkrétní osobu?), takže tento experiment vyzněl do ztracena. Intuitivní struktura měla zřejmě za následek poměrně nevšední minutáž – krátký film to není, k dlouhometrážnímu schází několik minut. Důležitý byl nepochybně pro režisérku, ale vždy dám přednost filmům, k nimž se odrazila po této zkušenosti. (MFFKV 2013) (06.07.2013)