V létě roku 1890 se jedna slečna rozhodla napsat svůj první román. Denně mezi snídaní a večerním koupáním napsala jednu kapitolu a za dvanáct dní ho v sešitě za dvě penny přinesla rodičům. Ta slečna se jmenovala Daisy Ashfordová a román napsala, když jí bylo devět let. Po čase ho v zásuvce mezi sušenou levandulí a spisy její matky objevil nakladatel, který jej v roce 1919 - s předmluvou J. M. Barrieho, autora slavného Petra Pana - poprvé vydal. A od té doby do dneška už půvabné, dětsky naivní vyprávění o panu Salteenovi, postarším dvaačtyřicetiletém pánovi, který se z lásky ke krásné Ethel rozhodl stát gentlemanem, potěšilo celé ... (zobrazit celý text)
Velice pěkná romantická pohádka, jejíž autorkou je devítiletá slečinka. Nevím sice proč to všude píší, když se to filmu nijak úzce netýká, hlavně v obsahu/infu to nemá valný smysl, ale proč si toho všímat? Mladí návštěvníci jsou chvílemi fajn a zábavní, ale na druhou stranu chvílemi spíše otravovali. Ne že by nudili, to v žádném případě, ale štvali, například trapnými scénami, které měly být zábavné. Musím ovšem uznat že na televizní film se jedná o řemeslně skvěle odvedenou práci a dokonce ani herci se nemusí za své výkony nijak zvláště stydět. Je však hodně vidět, že film vzešel z dětské představy (jenom by mě zajímalo, jestli bych si to myslel i kdybych o autorce nic nevěděl), ale to je tentokrát naštěstí jen ku prospěchu. Očíma mladé dívenky tak sledujeme neskutečný příběh konfrontace několika různých sociálních skupin, ale díky Daisy Ashfordové se nejedná o nudnou sebranku a suchý příběh, ale o film s nadhledem a nádechem dětinskosti, která mu dodává neskutečnou sílu... Davit Yates je rozhodně pozoruhodný režisér, který snad konečně ukáže co v něm je, mluví se o něm totiž jako o nástupci Mikea Newella na postu režiséra filmu o brýlatém čaroději Harry Potter - a dovoluji si předpovídat, že přesně tohle série o oblíbeném čaroději potřebuje...
Roztomile prostoduché dílko, vpodstatě (de)geniální... :-))) Postarší >gentleman< pan Salteena, krátce Alf, by se rád uměl pohybovat >v kruzích< a tím získat sympatie malé mršky slečny Ethel. Tahle viktoriánská taškařice, něžně se vysmívající dětskýma očima lidem, kteří by rádi byli víc, než kým ve skutečnosti jsou, má nadčasovou pointu a navíc pobaví vskutku stylovými hereckými výkony a celkovým bizarním ztvárněním příběhu. Mašíbl! Vynikající!...
Tento britský televizní film byl natočen podle románu, který v devíti letech napsala Daisy Ashfordová. Samozřejmou absurdnost dětského vidění světa se filmu podařilo velmi dobře ukázat (předlohu jsem nečetl, ale předpokládám, že alespoň duchem, když už ne věrností předloze, je adaptace věrná). Hrdinové se bez výjimky chovají podivně a komicky, po celou dobu - zvrácená logika není porušena. Během celého filmu se dosyta nasmějete. Dětská naivita a zároveň možná hlubší (protože jednodušší) vhled do životní skutečnosti je poznat i v hořkém šťastném konci. 8/10
Na tomto filmu je dost dobře patrné, že je podle knihy, kterou napsala devítiletá holčička. To ovšem vůbec není na škodu, ba naopak. Je to velmi kouzelné dílko.
Velmi velmi zvláštní. To se jen tak nevidí. Jim Broadbent byl tak ubohý, naivní, hloupý, ale tak dojemně ubohý, naivní a hloupý. Těžko se tento snímek popisuje....působí dosti podprahově a vy citíte něco zajímavého, avšak těžce definovatelného. Jen cítíte, že je to pozitivní zkušenost. Je to záležitost herců a celkového směru režizérského záměru, nežli geniality malé holčičky. Každopádně, Jim na sebe těžce upozornil. 80%
