Merchant of Venice, The (TV film)

bogu

Další ze skvělých shakespearovských inscenací Trevora Nunna, mého favorita. Jeho Kupec benátský je zasazený do třicátých let dvacátého století, do světa kaváren a kabaretů, nočního života, zhýralosti a do módy rychle se vracejícího antisemitismu. Nunnovi křesťané jsou morálně rozložení zámožní byznysmeni a znudění příživníci frekventující benátské bary a bulváry. Belmont se podobá galerii moderního umění a chrámu rafinovaného životního stylu (místnost s třemi skříňkami v elegantním skleněném kabinetu je nápaditě vyzdobená Klimtem), kde se martini servíruje obzvláště suché. Není divu, že v takovém prostředí působí střídmý, zásadový Shylock Henryho Goodmana (vzezřením blízkého Robertu De Nirovi) jako obzvláště charakterní, solidní a svým způsobem ušlechtilý člověk. Nunn se tak tady vlastně dopouští přesného opaku stereotypního čtení téhle nepříjemné hry: místo příběhu o mírumilovných křesťanech, jejichž šlechetnost nakonec nevyhnutelně zvítězí nad potměšilým, zlomyslným židem, který zákeřně zneužívá jejich svízelných situací, Nunn vypráví příběh o kultivovaném a hrdém židovi, kterého arogantní a bezcitní křesťané týrají a pronásledují jako štvanou zvěř, až jej nakonec doženou k zoufalým a sebezničujícím činům. Poválečné inscenace téhle hry logicky vždycky tíhly spíše k téhle druhé interpretaci, ovšem ta Nunnova je někdy možná až příliš radikální. Shylock jistě má pro svoji pomstychtivost dobrý důvod a je možné s ním do jisté míry soucítit, ovšem Shakespeare jej vykreslil jako dosti nepříjemného člověka se spoustou ošklivých povahových rysů a Nunn tyhle rysy záměrně potlačuje. Oproti tomu z Antonia nechal Davida Bambera udělat ubohého sádelnatého homosexuála, jehož projev je natolik odporný, že každý jeho výstup byl pro mě bezmála fyzickým utrpením. I proto se mi až příliš snadno sympatizovalo s Goodmanovým utýraným Shylockem a docela jsem si přál, aby Portiu na poslední chvíli nenapadla ta trapná klička v zákoně a Shylock měl alespoň nějakou satisfakci. Henry Goodman je samozřejmě tahoun celé téhle inscenace. Jeho herecký výkon, ač je v úplně jiné poloze, směle konkuruje tomu Pacinově v Radfordově verzi: Goodmanův Shylock je charismatický, ze začátku dokonce mile komický svým silným přízvukem a lehce excentrickou gestikulací (Goodman si vypěstoval zvyk slinit si mimoděk prsty než začne mluvit, jako by se připravoval počítat peníze), ovšem později, čím vic se stává obětí nejrůznějších příkoří a útlaků, tím snazší je jej litovat a vnímat jej bezmála jako mučedníka: v soudní scéně už od začátku není nejmenších pochyb o tom, kdo je vlastně obžalovaný a souzený. Herecky se tu Goodmanovi už bohužel nikdo nevyrovná: Bamberův Antonio je, jak už jsem říkal, dokonale odpudivý, Bassanio Alexandra Hansona příliš suchý a věcný a Derbhle Crotty jako Portia poněkud hysterická. Moc zajímavá je tu ovšem Jessica (Gabrielle Jordan), jejíž podivný příběh a nejistý osud tu má dostatek prostoru, aby diváka přiměl vážně přemýšlet o její situaci. Po režijní stránce je tahle adaptace samozřejmě vzorovým příkladem špičkové shakespearovské adaptace a například váhy, v nichž Shylockova misku táhnou ke dnu odznaky jeho víry, zatímco ta Antoniova je prázdá, si budu pamatovat ještě dlouho. Škoda jen, že ne vždy se Nunnovi podařilo převést svůj typický jevištní humor do filmu a například komedie v Belmontu na obrazovce není ani zdaleka tak záživná, jako zřejmě byla na divadle. Nebýt toho, Bamberova Antonia a Nunnovy přílišné snahy dokázat, že Shylock nebyl zloduch a Shakespeare antisemita, možná bych koketoval i s plným hodnocením pro další z Nunnových skvělých počinů. I tak ovšem vřele doporučuji. // LEPŠÍ VERZE: Nejspíš Radfordova výpravná a atmosférická adaptace s Al Pacinem, jehož výkon patří k tomu nejlepšímu, co kdy v rámci shakespearovského filmu spatřilo tmu kinosálu.(17.2.2009)