Barva granátového jablka
-
Sayat Nova
-
Cvet granata
(Sovětský svaz) -
Farba granátového jablka
-
Colour of Pomegranates, The
Drama / Hudební / Životopisný
Sovětský svaz, 1968, 70 min
Režie:
Sergej ParadžanovObsah
-
Barva granátového jablka se svým pojetím nepodobala ničemu, co bylo do té doby v zemích bývalého Sovětského svazu natočeno. Film o arménském básníkovi osmnáctého století jménem Sajat-Nova se radikálně rozešel s tradicí životopisných filmů. Ve statických, plošných obrazech se po vzoru perských miniatur a křesťanských ikon odvíjí básníkův život od jeho narození až po smrt v klášteře. Snímek je rozdělen do osmi kapitol. V úvodu vidíme básníka coby chlapce obklopeného bezpočtem knih a rukopisů, jejichž stránky obrací vítr. Básník se dostává ke dvoru, potkává múzu poezie, jež se stane jeho milenkou. Jako mnich v kostele vyzdobeném freskami prosí svou múzu o rozhřešení. Dále ho vidíme v rodinném kruhu a konečně vizi jeho smrti. Závěr se vztahuje k zavraždění básníka perskými dobyvateli před tbiliskou katedrálou roku 1795. U oficiálních kruhů vyvolala Barva granátového jablka značnou nevoli. Prominentní režisér Sergej Jutkevič provedl v rámci větší srozumitelnosti některé úpravy, ale i tato druhá verze byla sovětskou distribucí sabotována. V příštích letech byl Sergej Paradžanov opakovaně vězněn, sedmnáct let mu nebylo dovoleno režírovat filmy. (oficiální text distributora)
Barva granátového jablka se svým pojetím nepodobala ničemu, co bylo do té doby v zemích bývalého Sovětského svazu natočeno. Film o arménském básníkovi osmnáctého století jménem Sajat-Nova se radikálně rozešel s tradicí životopisných filmů. Ve statických, plošných obrazech se po vzoru perských miniatur a křesťanských ikon odvíjí básníkův život od jeho narození až po smrt v klášteře. Snímek je rozdělen do osmi kapitol. V úvodu vidíme básníka coby chlapce obklopeného bezpočtem knih a rukopisů, jejichž stránky obrací vítr. Básník se dostává ke dvoru, potkává múzu poezie, jež se stane jeho milenkou. Jako mnich v kostele vyzdobeném freskami prosí svou múzu o rozhřešení. Dále ho vidíme v rodinném kruhu a konečně vizi jeho smrti. Závěr se vztahuje k zavraždění básníka perskými dobyvateli před tbiliskou katedrálou roku 1795. U oficiálních kruhů vyvolala Barva granátového jablka značnou nevoli. Prominentní režisér Sergej Jutkevič provedl v rámci větší srozumitelnosti některé úpravy, ale i tato druhá verze byla sovětskou distribucí sabotována. V příštích letech byl Sergej Paradžanov opakovaně vězněn, sedmnáct let mu nebylo dovoleno režírovat filmy. Komentáře uživatelů k filmu (36)
-
dezorz
aj pri urcitej davke skormnosti nie je problem namyslat si, ze som uz videl vsetko. chut granatovych jablk je strateny klenot ruskej kinematografie, ktory ma prekvapil. iste, na lyricky film bez deja, so statickou kamerou, skor pohyblivymi fotografiami ako filmom samym je potrebne iste dusevne rozpolozenie. no ak sa to podari, monzo aj nejaky ten transcedentny okami sa dostavi. :)(26.9.2005)
-
Jakubisko
odpad!Lol ? Dopsáno po vychladnutí: LFŠ 2007 ... Jsou filmy, jejichž poetičnost mi opravdu uniká... když někdo kyne z okna džbánem plným bahna, nezažívám žádnou duševní katarzi, či co že sem to měl zažít... "Básník zemřel, ale jeho básně přežijí navždy"...howgh... A pro všechny kdo se na mě sesypou - poezii mám vážně rád, moc...ale tohle nebyla poezie ale sračka :))(28.7.2007)
-
vypravěč
Barva granátového jablka, překrásným imaginativním jazykem vypsaná historie nitra senzitivního arménského básníka, je vpravdě básní. A jak hlásal Henri Brémond: čteme-li báseň, soustřeďujeme se na verš a toužíme u něj dlouho setrvat (zatímco při četbě prózy spěcháme k jejímu konci, k pointě) a právě jediný verš nás může zasáhnout stejně jako báseň sama. Tak je tomu i u Paradžanova filmu: každý obraz vtěluje celek, stačí jen kontakt s jedinou scénou, aby se duše filmem reflektované bytosti rozvinula v celé své kráse. Nezapomenutelné.(13.11.2009)
-
ScarPoul
Jedná sa o veľmi prepracovaný, ale ťažko uchopiteľný film, ktorý pomocou obrazov a podobenstiev rozpráva príbeh o pocitoch básnika Sajat - Novu, od jeho detstva po smrť. Paradžanov vytvoril naozaj zvláštny film, ktorý svojou pútavosťou, pestrosťou a symbolickosťou patrí k veľmi zaujímavým filmom, ktoré sa dajú čítať na viac krát a v ktorých môžete vždy objaviť niečo nové. Silné scény - obeta baránkov, alebo jedna z posledných scén, kde sú bezhlavý kohúti hodený k mŕtvemu telu uprostred sviečok, sa striedajú s tými poetickejšími a vytvárajú naozaj rôznorodú mozaiku obrazov, ktoré sú naozaj úchvatné. Napadá ma akú silu by mal pre mňa film, keby som poznal básne Sajat - Novu, alebo vedel niečo viac o jeho živote. Netradičný film, pri ktorom sa dá krásne rozmýšľať ale je skôr určený pre tých, ktorým to rozmýšľanie nevadí.(31.3.2011)
-
Hejtmy
odpad!Vizuální fetišismus režiséra. Nechovám žádné zvláštní sympatie k sovětským filmovým cenzorům let šedesátých, ale popravdě řečeno se jim moc nedivím, že film zakázali a režiséra Paradžanova pro jistotu zavřeli. 0%(12.10.2010)
-
kinderman
Nejprve jsem chtěl napsat jenom to, že tento film je (stejně jako třeba filmy Tarkovského) o tom nejpodstatnějším v lidském životě (tedy o jeho smyslu), ale po přečtení všech zdejších komentů musím ještě překročit svůj vnitřní zákaz vyjadřovat se k jednotlivým uživatelům a dodat, že Hejtmy je vůl.(24.12.2011)
-
Terva
http://sl.wikipedia.org/wiki/Sajat_Nova(23.3.2012)
-
ditechi
odpad!Nepochopil som skrytú genialitu tohto filmu, preto som asi idiot, ale toto je pre mňa jasný odpad...(28.7.2007)
-
Jezinka.Jezinka
Nikdy, nikdy, nikdy bych se sama od sebe nedívala na film s tímhle názvem. Asi to je malicherné jako důvod, ale nemám ráda granátová jablka. A nemám ráda filmy bez děje. Taky nemám ráda životopisy lidí, o nichž jsem v životě neslyšela a zejména spisovatelů, od nichž jsem nic nečetla. Ještě že mám starší sestru, která občas neváhá použít přesvědčovací metody tzv. sourozenecké.(29.8.2010)
-
mohamedsfinger
Přiznávám, že tohle bylo i na mne trochu moc. Sice obrazy mohly být sebekrásnější, ale jinak jsem se opravdu nudil a to mám Armenii i poesii rád. A asi bych měl poděkovat bohu za tu sestříhanou verzi, protože 3 hodiny bych asi opravdu nezvládl. Ale řekněme, že za to výtvarno si ty 3 hvězdy zaslouží.(3.2.2010)
-
danliofer
Velmi krásná barevná mozaika plná symbolů, kterým rozumí více ti, kdo v nich dokáží číst... http://www.youtube.com/watch?v=TrRdOZ2vulM&feature=relmfu(27.2.2012)
-
Brejlil
Film, který není pro masy. Film, který není ani pro cinefily. Film pro ty, kdo si (obávám se nejlépe dopředu) nastudují životopis Sajat-Novy, dějiny Arménie, symboliku arménského křesťanství a Orientu vůbec. Film, jehož každý jednotlivý záběr vypadá neskutečně promyšleně, ale celek je nesourodý. Některé části jsou krásné, např. Modlitba před lovem, ale jednotlivé kapitoly se zvrtnou do zdánlivě či skutečně nesmyslné kolážovité tříště. Lecčemus jsem nerozuměl, lecčemus ani nikdy rozumět nebudu. Sajat-Nova je pro mě naprosto neznámé jméno a tento film mi jej nijak nepřiblížil. Tento film je velmi obtížná báseň, která je občas nesmírně krásná, občas manýristicky zahleděná do sebe, občas nesmyslná. Nevím, jak hodně filmu ublížil sestřih a co vlastně Paradžanov zamýšlel, ale pochybuji, že bych to pochopil i kdybych viděl původní verzi. Jinak mi forma rozhodně nepřišla nijak novátorská, inscenační postupy mi hodně připomínají němý film, statická kamera, výrazně stylizované herectví, nesouvislý střih. Jen práce s barvou vyniká.(6.2.2012)
-
vitekpe
Neco takoveho jsem dosud asi nevidel, a nejak si s tim nevim rady...vyjevy/obrazy nadherne, ale... uvidime, treba se k tomu casem vratim. Dokonalou tvar Sofiko Chiaureli si budu pamatovat uz asi navzdy.(18.3.2012)
-
troxor
Parajanovovo dílo je jediná nekončící obrazová báseň. Děj je bez znalosti arménských reálií a Sayatovy poezie ještě méně pochopitelný, než u jeho ostatních filmů. Tento film je něco jiného, něco, čeho bych nečekal původ SSSR a rok výroby 1969. Dechberoucí exotika.(4.11.2006)
-
zona
Paradžanov byl génius. Škoda, že toho natočil tak málo, ale vše, co po něm zůstalo, patří do zlatého fondu kinematogrefie.(29.8.2007)
-
ROBOTER
Těžko hodnotitelný životopisný snímek (který zcela ignoruje znaky pro biografický žánr) plný symboliky, který není na jen tak ledajaké pokoukání u oběda. Ašik-Kerib rovněž od Paradžanova byl mnohem srozumitelnější. Ale jedná se o umění samo o sobě - scéna se sedícím básníkem na střeše arménské katedrály, která je poseta otevřenými knihami, jejichž listy obrací vítr, je nezapomenutelná. Šílenost!(13.11.2011)
