Reklama

Reklama

Návrat

  • Rusko Vozvraščenije (více)
Trailer

Obsahy(1)

Komorní příběh o shledání dvou chlapců se ztraceným otcem. Andrej (14) a Ivan (12) žijí jen s matkou a babičkou. Jednoho dne se doma objeví otec – kluci si na něj ani nevzpomínají, znají ho jen z fotografií. Okamžitě se však projeví jako silná autorita, což každý z bratrů snáší jinak. Otec vezme chlapce na výlet – na ryby. Cesta je zároveň ohledáváním terénu vzájemných vztahů, citů, hranic otcových výchovných metod i dětského vzdoru. Přestože spolu stráví jen pár dní, oba chlapce otcův návrat silně ovlivní.
Debut režiséra Andreje Zvjaginceva (1964) se po právu setkal s velkým ohlasem a uznáním na řadě festivalů. Neokázale natočený snímek vychází z výborně napsaného scénáře, který z krátkých epizod, nenápadných situací a drobných postřehů skládá mozaiku charakterů a vztahů, přičemž po celý film udržuje neklid a dějové napětí díky tajemnu nedopovězeného. Adekvátní je pak i realizace, vracející se k jednoduchosti a čistotě filmařského řemesla: kamera, střih, zvuk ani hudba nečarují, o to působivěji však diváka zasáhnou. A samozřejmě stejnou zásluhu na vyznění snímku jako profesionálové za kamerou mají i vynikající, bezprostřední a současně ukáznění představitelé obou obtížných chlapeckých rolí.
(Film měl nicméně tragickou dohru – představitel staršího z bratrů, Vladimir Garin, se krátce po dokončení utopil v témže jezeře, u kterého se natáčelo.) (Česká televize)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (263)

emma53 

všechny recenze uživatele

Velmi intenzivní zážitek, který šel až na dřeň mého já. Andreje Zvjaginceva jsem do této chvíle neznala, ale od teď si nenechám ujít žádný z jeho filmů. Výběr dvou chlapců do hlavních rolí byl dokonalý a na oči těch kluků hned tak nezapomenu. Naprosto přesvědčivé výkony s atmosférou, která mě pohltila od prvního momentu do toho posledního a pak jsem ještě chvíli seděla a rozdýchávala tuhle úžasnou i když smutnou, filmovou perlu! ()

Sarkastic 

všechny recenze uživatele

Čekal jsem méně, dostalo se mi mnohem více. Ruských filmů moc neznám, a tak jsem se těšil, jestli mě třeba příjemně nepřekvapí a taky, že si trochu procvičím slovní zásobu, když mi jedou ty titulky (a jak jsem zjistil, většinu nadávek pobere slovíčko дурак a taky, že "srab" se řekne трус ;-)). Hodně silný příběh, někdy ledově chladný, podbarven krásnou mrazivou hudbou, dobře zahraný (oba dětští představitelé působili velmi autenticky), celkově velice opravdový, protkán štiplavým humorem (rozhovory otce a Ivana), následuje nečekaný zvrat a otevřený konec s mnoha otázkami. Navíc sdílím názor, že každý si tu najde něco svého. Jasných 5*. Zajímavé komentáře: kleopatra, Marigold. ()

Reklama

misterz 

všechny recenze uživatele

Snímok ma ani tak nedostal príbehom ako skôr svojou jedinečnou, seversky chladnou a bezútešnou atmosférou. Dejová linka naozaj toho veľa neponúkne, je o dvoch chlapcoch, ktorí sa vyrovnávajú s nečakaným príchodom svojho otca, každý po svojom a z protipólneho postavenia sa k problému, ale aj tak..... O to zaujímavejšie je postupne budované dramatické napätie medzi otcom a chlapcami ako aj chlapcami navzájom. Režisér si dal záležať a nastienená psychologická stránka tohto problému sa začne pred očami diváka odvíjať veľmi nepríjemným a mrazivým, dokonale spracovaným spôsobom. Určite sa takéto niečo len tak nevidí a z tohto pohľadu je tento film jedna veľká vzácnosť. Film poteší hlavne náročnejšieho diváka. 80/100 Videné počas Challenge Tour 2015: 30 dní so svetovou kinematografiou. ()

Lavran 

všechny recenze uživatele

Samozřejmě mi to nedalo, abych se nevzpomněl na Harmonova Stopaře. Podobně jako Jim Halsey jsou i dětští hrdinové Návratu podrobeni velmi kruté iniciaci, pozvolné proměně v muže, za kterou stojí tajuplná mentorská postava. Ve Stopaři má podobu psychotického stopaře, který hlavního hrdinu pronásleduje napříč mytickou americkou krajinou (!) a zdánlivě nesmyslně mu činí ze života peklo, v Návratu jde o "vzkříšeného" Otce. Stejný archetyp - rozdílné podoby. Na jedné straně křest ohněm, na druhé křest vodou. Pro vyprávění Návratu je zcela zásadní moment, kdy chlapci spatří Otce, kterého do té doby znali jen z fotografií, jak leží na posteli jako Mantegnův Mrtvý Kristus. Od této chvíle můžeme vyprávění vnímat skrze jeho duchovní rozměr; cestu, kterou chlapci s Otcem nastoupí, tedy jako hluboce symbolickou. A přirozeně se o Otci - jako polomytické, vzdálené bytosti - téměř nic nedozvíme. Z nejasných indícií však můžeme vyčíst, odtušit, že přišel z moře - co tam však přesně dělal, zůstane zastřeno. Křesťanská symbolika naznačená polohou v posteli a naléváním vína u večeře se však zjeví i v jiných vtěleních - a to zejména v podobě "znamení ryby". Když se pak Otcovo tělo záhadně utopí s loďkou v moři, nemůže být pochyb. Snímek začíná ve vodě - POV záběrem z rybí perspektivy - a ve vodě, jako přirozeném prostředí, z něhož vzešel život, také končí. Věčný návrat. Voda je tedy důležitý (a vedle motivu cesty možná nejdůležitější) atribut Zvjagincevova filmu, atribut zjevně splácející dluh Tarkovskému. Nicméně nahlížení na vodu - i její užití - je oproti klasikovi duchovního filmu poněkud odlišné. A nejsem si jist, nakolik to brát jako výtku, zda vůbec. Pro Tarkovského byla voda (ve smyslu hodnoty) totéž, co bílá pro Dreyera. Pevně si stál za tím, že voda v jeho filmech není symbolem, ale voda jako taková. Prostě voda. Jsoucno samo o sobě. To že ji někdo jako symbol vnímal, mu přišlo úsměvné. Vidět kapky vody. Vidět déšť. Nic víc. U Zvjaginceva nic podobného necítím. Ačkoli se během meditativní cesty vyskytuje voda na každém kroku – ať už jako překážka, trest, hrozba či zdroj obživy a života -, je nasáklá symbolismem. Když sleduji Tarkovského filmy, mám pocit, že se přede mnou odehrává něco univerzálního, nadčasového, neuchopitelného. U Návratu jsem naopak měl neustále dojem, že mi někdo podsouvá určité jaksi zúžené vidění světa, což mě velmi omezovalo v plnohodnotném duchovním prožitku a kontemplaci. Veškeré obrazy a nálady Tarkovského imaginária – chladné barvy, vylidněnost, „zrcadlová“ Matka, vlaky, příroda, jejíž součástí se staly rozpadající se pozůstatky civilizace, vraky a ruiny – tak v Zjagincevově moci ztrácejí cosi ze své původní síly, pevnosti a harmonie. Kde byla v přírodním prostoru zjevná, hmatatelná přítomnost magického, je nyní pouze její stín; šepot pod kameny, ve vlnách, v trávě, v písku opuštěného, smutného ostrova. Snad to naznačuje něco o současné civilizaci, těžko říct… Přes jistá nedorozumění (či neporozumění) mi však Zvjagincev velmi imponuje tím, jakou důležitost přikládá mýtu. Mýtus je pro něj cestou k pochopení skutečnosti. A touto cestou, jak Návrat tajnosnubně naznačuje, si musíme projít, jakkoli nebezpečná a traumatizující může být. () (méně) (více)

vypravěč 

všechny recenze uživatele

Již první scény otevírají Návrat jako film o zasvěcení, nebo spíše: o zdánlivém nebo padělaném zasvěcení, jehož faleš je dána již jeho nekonečným opakováním: jeho nej(h)různější podoby se nepřestajně vracejí a je nutno je ustavičně podstupovat a překonávat. Napětí mezi banálním zaháněním nudy, poměřováním nechápaných sil a moci v šedi nepravděpodobného světa periferních sídlišť provinčních měst vyloučených oblastí mimosvětských zemí, a palčivými krůčky po duchovním žebříku podél axis mundi se k nesnesení zesílí po příchodu „otce“, s nímž přicházejí nové zkoušky, výzvy a vzestupy. Ten zosobňuje nadosobní, patriarchální řád, chlad, který se zprvu jeví jako nesrozumitelnější varianta dosavadní citové monochromie poznané skutečnosti: své syny ani tak nezkoumá, jako trénuje či „testuje“ podle pravidel vlastní řeči. Společná cesta ubíhá trpce všem nerozumějícím si: každý z trojice jí kráčí po svém a vzdalujíce se, přibližují, jak to znázornila již klukovská honička mezi prvními epizodami filmu. Jako se až neuvěřitelně pestře mění svět v roztodivně orientovaných, ale vždy přesvědčivých, záběrech, čistých a bezprostředních, tak se prohřívá i matoucí chlad, projasňuje se nejistota a nevíra, ale i temní radost – vše v interakcích rozumu a srdce, protikladně se valících vln, rozechvívajících celou planetu. Nemužná dospělá cizota popraskává ale jen pomalu, zatímco rozum, přesvědčivější ve slovech, která v té ryzí plodnici citu, jíž je převládající ticho, váží více a otráví svými argumenty, nevírou a opojnou mocí všechna blahodárná vodstva, přehradí očistnou prostou bezprostřednost a pak stačí již jen málo… K pravé proměně konečně přispívá krutý tragický zvrat, jenž spouští stavidla léčivé lítosti, a dešti prosvítá světlo Moudrosti. Přesycení filmu symboly, často víceznačnými, umožňuje jeho různá alegorická čtení. Dominance křesťanských odkazů kontrastuje s nemilosrdností zkoušek a bylo by jí rovněž možno chápat jako kritiku formálních duchovních návyků nebo nemilující církve i jako výzvu k pokornému poddání se řádu, k potlačení vlastního Já a povzbuzení lásky. Nad hledáním té pravé se spíše kloním k tomu chápat je jen jako podněty k ohledu k hieroglyfické povaze skutečnosti, k tajemství, které tkví za pohyby, gesty i slovy. ()

Galerie (59)

Zajímavosti (6)

  • Vladimír Garin (Andrej) se krátce po uvedení snímku do kin utopil ve stejném jezeru, kde se film točil, ve věku 16 let. (Kulmon)
  • Když si Ivan (Ivan Dobronravov) obvazuje na ostrově zraněnou ruku, má v následujícím záběru obvaz na druhé ruce. (Tygrys)

Reklama

Reklama