Silentium

Silentium: ticho, klid, mlčet, zamlčet, neprozradit. Upozornění na problém, který sice již obecně zamlčován není, v české odborné literatuře se však o něm dozvíte velice málo - třeba na rozdíl od knih a studii vydávaných v (katolickém) Polsku. I Murnbergerův film je pouhým upozorněním na jistou "katolickou skutečnost", na které leží tabu silentia: o tom se nemluví. Navíc mi film přišel zajímavý i jako detektivka. Samozřejmě by se to dalo celé zbagatelizovat spikleneckou komedií, ale hledejme jádro pudla... a tím je luxus a perverze nejvyšších společenských vrstev. (15.04.2024)

„Copak vy nevěříte v nic?“ / „Věřím, že dnes večer půjdu spát a věřím, že se ráno probudím a vypiji si kafe.“  Věřím, že tato absurdně pojatá kriminálka s opět řádně černým rakouským humorem nesedne zdaleka každému, přesto je Silentium jedním z těch filmů, kde mě až tak silně nechvalná pověst (údajná divácká anticena na MFF v Karlových Varech) a značně nízké hodnocení provázené komentáři typu „odpad všech odpadů“ docela překvapují. Ze série čtyř filmů s Josefem Haderem v postavě ošuntělého detektiva Brennera jsem viděl tenhle kousek až jako poslední v řadě a nakonec se mi proti davu líbil (ještě spolu s Věčným životem) snad nejvíc a to i díky mnohdy až surrealistické atmosféře, do nichž v mnoha scénách s absurdními vtípky a současně napětím zachází zdánlivě běžná kriminálka. Těžko říct, zda bych si užil Silentium ještě víc, kdybych měl více nakoukané hollywoodské akční filmy, ale minimálně parafrázi na scénu z letadlem z Hitchcockovy špionážní klasiky jsem rozpoznal i já a spolu s procitnutím uprostřed hraní houslového kvarteta po útěku temnými chodbami patřila k těm momentům, kde jsem naplno s překvapením zpozorněl a potvrdil si, že nesleduji v rámci žánru zaměnitelnou rutinu. Nejrůznějších absurdit včetně pár dialogů, napínavých akčních scén i záhadně vyhrocených prožitků ve stylu noční můry čeká v průběhu filmu vícero – zvláště noční můra se stolním fotbalem mi přišla svým nápadem a provedením velice originální – a hlavní dějová linka udržuje společně s pány Schwarzem a Haderem všechny ty nápady a podivnosti i docela pohromadě. Rozhodně jsem se nenudil a pobavil mě i epilog. :) [80%] (16.03.2024)

Nad rakouskou kinematografií posledních dvou, tří desetiletí leckterý český filmožrout, zvlášť je-li vlastenecky založen, ohrnuje nos, ale svět se pokud vím nedočkal žádného českého Hanekeho, Seidla, Cortiho a dalších - třeba, ve vodách širšího proudu, Murnbergera. O detektivce, jakou je "Silentium", to jest detektivce chytré, vtipné, drsné, hořké (s nekorektně ostrými zoubky) a technicky svěží se barrandovské elitě může leda zdát. Přitom nešlo o náhodnou trefu do černého : režisér měl v té době za sebou mimo jiné už dva kousky téže ražby a jakosti ("Přijď, sladká smrti" a "Taxík pro mrtvolu"), nemluvě o pozoruhodných lyrických odlescích dětství a mládí "Nebe nebo peklo" a "Slibuji". "Silentium" (čili, jak nás poučuje povolaná osoba, latinsky "Drž hubu") je podle jednoho německého kritika lakonicky bolestný kriminální Heimatfilm. Nejen to - dojde i na vzory a vzorečky ze zámoří. Brenner v podání Josefa Hadera je tím pravým Marlowem živořícím a střežícím ztracenou mravnost jen co by kamenem dohodil od srdce Evropy 21. století. Pravda a láska zvítězí, aspoň na chvíli - chce to jen brennerovskou houževnatost a scénáristy dobré vůle. (23.01.2015)

Bohužel ne tak povedené/zábavné/povznášející jako předchozí zpracování potížemi stíhaného (detektiva) Brennera. Film i zpracovávané téma je ostatně daleko surovější a syrovější, než tomu bylo v případě dvou soupeřících vídeňských záchranných služeb a protagonista je tu ještě větším otloukánkem, než prve. Nepotěší ani mimořádně depresivní závěr, ve kterém je sice případ vyřešen, ale vlastně se nic nezmění a Brennerovi nezbývá než Salzburg opustit... Jsem zvědavý na třetí adaptaci Brennerových příhod z pera Wolfa Haase, Der Knochenmann... (17.09.2012)

Už jsem si začínala myslet, že mě pobaví jen staré rakouské heimatfilmy a komedie. Pak ale příšlo Silentium (díky StaryMechu za doporučení) a já objevila, že nejen Francouzi a Švédové umí krásné absudrní komedie. Mohu s klidným svědomím doporučit všem, komu se líbí V Číně jedí psy nebo Studený bufet. (19.05.2016)