Síla lidskosti - Nicholas Winton

Určitě nejemotivnější dokument, který jsem kdy viděla. Zde se však nehodnotí síla filmu, ale i jeho provedení, které bylo místy opravdu příšerné. Ovšem, jako měkota, která probrečela celý film vyloženě zalykavým brekotem, musím dát skoro plný počet. XV. Seminář britského filmu / John Lennon Uherské Hradiště (05.12.2010)

,,Můžou se postavit všichni, kteří vděčí za život panu Wintonovi?" Tento dokument je hodně silný, ale přiznejme si to - s takovým materiálem by museli být tvůrci břídilové, aby z toho nevylezl srdcervoucí dokument. Mimochodem (abychom tu dnešní dobu neviděli příliš růžově) pan Winton nedostal Nobelovu cenu míru. Jásir Arafat už svou má. (13.02.2008)

Úžasný dokumentární film o síle lásky, lidskosti a slušnosti. Myslím, že to co udělal pan Nicholas Winton, nebude nikdy dostatečně oceněno a krásnou odměnou pro něj byla jeho dlouhověkost. Velice dobře byla zvolena i dvojice českých herců, která pořad provází českým komentářem, pan Josef Abrhám a paní Libuše Šafránková (20.10.2016)

Přestože za války bylo mnoho dalších lidí, které zachránili či pomohli zachránit lidské životy (Wallenberg, Pesev, Schindler aj.), je příběh Nicholase Wintona výjimečný. Winton nebyl členem žádné skupiny, zmocněnec vlády, bojovníkem za lidská práva, atašé či vlivný podnikatel aj. Z tohoto pohledu jde o "prostého" člověka, jemuž "pouze" nebyl lhostejný osud dětí v Československu těsně před zahájením druhé světové války, a to až při celkem náhodné návštěvě Prahy v roce 1938. Vnímám dokument v základních dvou rovinách - z pohledu příkladného, hluboce lidského, nezištného a skromného přístupu a chování jednoho člověka, který se rozhodl nečekat, až někdo něco udělá a vzal osud téměř 700 dětí do svých rukou. Současně je obžalobou zbytku světa, který odmítl přijmout děti z okupovaného Československa a tento čin bezesporu patří k nejtemnějším skvrnám 20. století. Pouze Británie a Švédsko poskytly svou pomoc. Například USA odmítlo přijmout uprchlíky s odkazem na dané kvóty. Skutečností byly blížící se volby, ve kterých chtěl Roosevelt uspět, ale dobře věděl o protižidovských náladách u amerického obyvatelstva a nechtěl tak zmařit své politické cíle. Je tohle lidskost? Druhou rovinou je pohled rodiče, který je schopen pochopit pouze ten, kdo má malé děti. Tato část dokumentu mě hluboce zasáhla. Neumím si představit, že bych zítra odpoledne měl vzít svou téměř dvouletou holčičku, posadit ji do vlaku s vědomím, že ji již nikdy neuvidím a doufat, že někde v dáli bude někdo, kdo se o ni bude starat, je pro mě i v této naštěstí teoretické rovině jednoznačně nepředstavitelná. Co museli prožívat rodiče na Wilsonově nádraží, muselo být peklo na druhou. Fakt, že až v roce 1988 vyšel celkem náhodou čin Nicholase Wintona "z půdy na světlo" (1938 - 1988), neboť on o tom neřekl ani své manželce, na mě rovněž velmi zapůsobil a upevnil mě v jednoznačné nezištnosti a čistotě jeho činů. Věřím, že až se naplní čas Nicholase Wintona, nasedne na svůj poslední vlak a pojede nejkratší cestou rovnou do nebe. Zpracování dokumentu mě sice vysloveně neoslovilo, ale o to vůbec nejde. Tady jde o obsah, nikoli o formu. (04.09.2009)

Emocionálně velmi silný dokument, který dozajista zaujme každého člověka byť jen s posledními záblesky lidskosti v jeho duši. Zabývá se tak prostým tématem a přece se jeho námět zdá v konci tak všeobjímající, tak plný moudrosti a poučení. Právě tyto dvě věci jsou také ty hlavní, které by si lidé měli odnést z hodin historie, to jsou dva důvody, proč jsou dětem ve školách přednášeny dějiny lidstva. Aby se lidé poučili z dávných chyb, aby nabyli moudrosti z každého kroku do temnoty, dobré nebylo zapomenuto a staré chyby neopakovány. Film Síla lidskosti je dojímavý především proto, že co popisuje je skutečné. Můžete vymyslet mrazivou tragédii, co zasáhne srdce na pravém místě, nebo sepsat lahodný sonet pln slov o lásce a smutku, nicméně nikdy nestvoříte ten vpravdě lidsky krásný příběh, pokud jej neprožijete. Příběh Nicholase Wintona, stovek zachráněných dětí a jejich rodin je pravdivý. Divák je provázen dávnými událostmi jak podstatu vystihujícím komentářem, tak poutavým sledem obrazů a střípky archivních záběrů starých časů, takřka s pocitem jakoby se jich sám tehdy zúčastnil. Na mě nejvíce zapůsobily výpovědi lidí. To se nedá zahrát, v tom je to tak krásné. Nedivím se jaké množství ocenění tento film získal, vskutku právem. Podobných snímků, které si berou za úkol přiblížit divákovi více o hrdinství nebo lidskosti, není tolik. A právě tento má díky své „skutečnosti“ moc oslovit, zapůsobit, říci lidem, že opravdový hrdina není tou kreslenou postavou v komiksových knihách, ale může se jím stát kdokoliv z nás – s dostatkem odvahy a v krušných dobách i s prostou lidskostí. (01.11.2005)