Vaterland - Lovecký deník

Jak píšu v recenzi pro Tiscali - začíná to jako Konec starých časů II, pokračuje jako Záhada Blair Witch a končí jako Lynchův Mulholland Drive. Směska žánrů, vynikající hudba, rozporuplné herecké výkony a nedořečený konec dávající prostor k úvahám - podle mne kostrouni jsou předchůdci člověka, nebo evolučně nad lidmi. --- Celá recenze z Tiscali: Vaterland aneb Lovecký deník Jak nejrychleji přiblížit čtenáři nový český film? Možná, když jej přirovnáme k snímkům jiným, k nimž má blízko. Tak např. začátek filmu vypadá jako Konec starých časů (na zpustlý zámeček či spíše velkostatek přijíždějí synové bývalého pána a setkávají se s úslužným staromilským správcem a jeho synem), pokračuje jako Záhada Blair Witch (lov na kostrouny) a skončí jako nějaký film od Davida Lynche, kupř. Mulholland Drive. Pouze to celé tak nějak nedrží pohromadě. Synové – to je pěkně zajímavá směska. Nejstarší zasmušilý Richard, tedy hlava rodu (v neustále stejném podání Karla Roden), a jeho žena Karla. Max a Leo, dva blázni, každý trochu jinak a každý ulítlý na něčem jiném – jeden neustále točí vše na černobílou šestnáctku, druhý bere vše na lehkou váhu a touží po lovu a ženách. A konečně Vilém a jeho těhotná exotická kráska Kristin. Statku vládne všech řádů dbalý správce (František Řehák) a jeho syn Karel (Petr Forman). Druhý syn Josef (Matěj Forman) je majitelem místního prosperujícího podniku, skrytého ve sklepě jinak běžné venkovské hospody... Dny na statku líně plynou, dokud muži neobjeví zbraně svých předků a návod, jak lovit kostrouny. Vypraví se na ně, přičemž najmou místní, poněkud hloupé průvodce, avšak jediné znalé míst v horách. Lov na kostrouny, tak nápadně podobné lidem, se vydaří. Až na jednu maličkost – jeden kus nejspíš byl nemocný a hrozí mu uhynutí... Jeho utracení však přináší nijak veselé finále. V distribučních materiálech se dočtete, že film máte považovat za „dobrodružný thriller s prvky černé komedie“. Ještě během natáčení však tvůrci tvrdili, že půjde o surrealistickou hříčku, čemuž by dosvědčovala kniha o tomto směru v jednom z detailních záběrů. Ale pokud vám již první věta této recenze přišla, že půjde spíše o pořádný mišmaš typu pejsek s kočičkou vaří dort, možná nebudete tak daleko od pravdy. Zpočátku se skutečně jedná o jakousi černou komedii, v polovině a ke konci pak o jakýsi horor, kde čekáte na velké odhalení. To však nepřijde, a pokud jste nevypnuli během sledování filmu mozek, domyslíte si konec ve chvíli, kdy na vlastní oči spatříte prvního kostrouna. Stejně tak dialogy se snaží být takové „sklepácké“, ale ne každý je Vávra, Slovák nebo Hanák. A tak z úst našich hrdinů vycházejí neskutečné hlouposti. Většinou beze vztahu k ději. Problém má i kamera, a není divu, že Marek Jícha, byť v úvodních titulcích uvedený jako kameraman, se v závěrečných nechal napsat jen jako ostřič, švenkr či nosič steadicam. Protože digitální kameru držel ve skutečnosti ve většině případů sám režisér David Jařab (jak vyplývá i z nového distribučního listu), a jeho pojetí obrazu vyznívá tragicky – nedokáže zakomponovat celek, neustále si vybírá polodetaily, neumí vystihnout atmosféru místa, navíc mluvící hlava se mu dívá ven z obrazu v jedné třetině plátna, zatímco zbývající dvě třetiny jsou bez invence prázdné – prostě jakýsi zlatý řez naruby. Po herecké stránce většina herců buď přehrává, nebo hraje naprosto amatérsky. Snad jedině František Řehák dokáže prodat své herecké umění, a také bratrům Formanům se jejich občasné větší vstupy do děje dají věřit. A jak již bylo řečeno, Karel Roden hraje již několikátý film naprosto stejným způsobem, takže by si jeho role nepozorný divák mohl zaměnit. Co však zaslouží pochvalu, je hudba (Petr Haas, Jan Ponocný. Roman Zach) a střih (Jan Daňhel). U hudební složky zvláště prostřední část s loveckými horny a hymnami, jako vypadenými z nějakých renesančních motivů. Ale také hudba scénická, navozující ve druhé části onen pocit tajuplnosti a temných předzvěstí. A stejně tak střihová skladba na občasné drobné výjimky udržuje potřebné tempo a razanci. A za zmínku jistě stojí kostýmy Sylvy Hanákové, byť až příliš kopírují ony vesnické střihy, jež známe z mnoha jiných filmů, zvláště těch ze 70. let. Přitom nejde říct, že Vaterland (synové jedou na statek do švýcarského pohraničí, zdá se) je zcela špatný film. Najdeme zde mnohé invence, mrkání očkem na poučenější diváky, různé citace, ale tam, kde kameru ovládl Marek Jícha, i kameramanské dovednosti. Škoda jen, že se hlavní tvůrce včas nerozhodl, jaký žánr vlastně točí. Protože takto nejde ani o thriller, ani o surrealismus, ani poetismus, a co zamrzí nejvíc, ani černý humor. A o koho už vůbec nejde, je divák. Protože již tak málo uchopitelný film, byť se svými několikerými vrcholy a klady, bude běžnému divákovi vzdálen jako černochům po celý den tekoucí teplá voda z vodovodního řadu. A zvláště český divák již nemá nervy na české umělecké experimenty, jimiž jsou kina přehlcena – raději by normální thriller, normální detektivku, normální horor, normální komedii. Ale umí to ještě někdo v Česku vůbec natočit? (01.07.2004) (méně) (více)