Země

Zemi bylo stalinisty vyčítáno panteistické vidění, což myslím není tak od věci, základní idea určitého rolnického svázání s půdou je rozpoznatelná celkem rychle (symboly ovoce, slunečnic, umírání a rození), i když je narušována generačním konfliktem. Je-li Ejzenštejn bojovný intelektuál, Dovženko je idylik a nová technika je pro něj jako humanistu pomocí, nikoliv zbraní. Zde začíná poetický proud sovětské kinematografie, mezi Dovženkovy žáky a pokračovatele patřili Abuladze, Paradžanov i Šepiťkovová. (29.10.2009)

Ako sezónny alergik som možno nedokázal zdielať tú pravú zberačskú vášeň robotníčok na poliach pri zbere úrody v nádhernom slnečnom počasí, následnú montáž, ukazujúcu výrobný proces chleba v továrni to napravil:). Zem je klasický film pre študentov filmových škôl, ktorý by si "normálny" divák nepustil ani omylom a ktorý nemá "to" navyše, čo robí aj dnes divácky príťažlivými filmy Sergeja Ejzenštejna, avšak jeho filmová reč je veľmi silná a originálna aj napriek silnej propagandistickej aure. Dlhé detailné zábery na tváre, keď čakáme, kto čo povie, ako vo Vtedy na západe, množstvo symboliky v detailoch a celkoch krajiny, ľudí, rastlín (slnečnice- korene v zemi, otočené k slnku- previazanosť), ovocia a zvierat. Mŕtvy človek v zábere pod slnečnicami, tie pod oblohou, každá zložka zaberá zhruba tretinu plátna. Záber a protizáber naruby, keď prvá postava je braná od chrbta. Celok oblohy, kde v kútiku v rohu stojí postava a udáva mierku. Zem už dnes príbehom skutočne nezaujme, divákova sústredenosť na technickú stránku mu však môže výrazne pomôcť zvýšiť zážitok z jej sledovania. (24.03.2013)

Země není žádným poetickým skvostem nýbrž prachobyčejnou agitkou, ve které jsem lyriku hledal usilovně a bohužel neúspěšně. Dovženko v první půli drtivě selhává ve vykreslení jakékoliv postavy (i když v kolektivních filmech je to s individualitami na štíru), která se na plátně objeví, aby se po brilantním industriálním intermezzu odpíchl k výraznému kvalitativnímu skoku, který však už nedokáže dramaticky udržet a celkově tak celý film působí nekonzistenčním dojmem. Bývalý malíř spoléhá na efekt neustálých detailů obličejů prostých obyvatel a vzhledem k nemněným situacím a stálému prostředí, jemuž se paradoxně nedostává prakticky žádný prostor, se dostavuje bolestný stereotyp a nudný stereotyp. Bruselští staříci v tom viděli asi něco lepšího... (10.06.2005)

Zajímavé propojení života a smrti, nového a starého, člověka a přírody. Tohle se jen tak nevidí. Na první pohled se bude zdát, že je to agitační film, a možná i trochu je, ale je třeba si uvědomit, že i sovětská cenzura si na něm smlsla. Dovženko natočil snímek, který je o životě, je o těžkém údělu. Propojení s přírodou není ekologickým výkřikem, ale přirozeným souzněním. (17.07.2014)

Země – je dvojí. První, tajemná v záchvěvech stébel a listí, Máchova kolébka i hrob, osamělá hvězda na Ptolemaiově dětské mapě protkávaná melodií sfér. Druhá, Dovženkova, připravená k zužitkování, vyměřená zeměměřičem K., který po tom, co ho vyrazili ze Zámku propadl revoluci. Země rozrývaná traktory, země jako výrobní prostředek pro fanatismus dobromyslných mužiků. Tvář – je dvojí. První, zjevení bližního, jiný svět, který objevujeme očima na plachtách víček, klidné rozlohy oceánu jemné pleti nebo zvlněné moře vrásek. Bílá stopa v černé noci. Druhá, Dovženkova, strnulá v grimase, je to pomník, monument, který se drolí a rozpadá, obtočený pýrem ideologií. Lidé – jsou dvojí. První, v rozhovoru nad vyhlazeným březovým stolem, nad panákem vodky, do kterého spadl celý svět, a který proto vidí nevinně a matně. Nevidí ty druhé, ty Dovženkovy, věšáky na hesla, rudé plakáty s interpunkcí ražené agitkami. Jednolitou masu, ničivou moc. Smrt – také je dvojí. První, pravoslavná, vzepjatý oblouk těla mezi svícemi chrámu anebo tichý hrob v prsti s prostým křížem a veršemi: „Ty rozsévači rádlo uchovej, až bude po žních my tě zavoláme.“ A ta druhá, Dovženkova, zválená a mstivá, vyčítavá, ta která má proč strachy ohlížet se zpátky a které tancuje do hrobu za zpěvu, ale spíš za řevu proletářské party. „Oni své rádlo neuchovali...“ A potom Obrazy – i ty jsou dvojí. Ty první, pomalé, tekoucí dálky, které se mírně přelévají z jednoho do druhého jak mléko na prahu pro toulavé kočky. Které zpomalují čas, aby ho vlily do našeho nitra. A ty druhé, ty výbušné, agresivní, brutální, které si berou a neptají se. Které se srážejí jak býci, jako třídy a které rvou zkrvavené srdce z našeho těla. To je montáž. To je Rusko v roce 1930. To je Ejznštejn a to je Dovženkova Země. (14.11.2008)