Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Poslední Dovženkův němý film je i vyvrcholením slavné epochy sovětské kinematografie. Analýza třídního boje při kolektivizaci vesnice je tu podána s neobyčejnou silou poetického vidění. Dílo proslavilo svého tvůrce na celém světě a bruselská konference filmových historiků v r. 1958 je zařadila mezi nejlepší filmy v dějinách kinematografie. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (29)

Sandiego 

všechny recenze uživatele

Sice je to agitka jako řemen, ale přesto nemůžu filmu upřít kouzelnou poetičnost na počátku, která mi v náznacích připomněla Romanci pro křídlovku, zajímavou kompozicí záběru, ve kterých je ona Země zmíněna v titulu potlačována ve prospěch nekonečné oblohy i občasné pohyby kamery, které mají svůj účel. Některé pasáže se mění v obrazové symfonie (hlavně ta se žacím strojem) a závěr v hotové montážní orgie alá Ejzenštejn, které na mě měli hluboký dopad, i když mi nebylo Basila, který celý snímek působil jako šílený fanatik, ani trochu líto. Nejlepší je se nechat unášet formou a sílou obrazu a veškeré dění a jednání postav hodit za hlavu, o nic tím nepříjdete. ()

Ej Hlemýžď 

všechny recenze uživatele

Souhlas s Tsunami_X . Nic zvlášního než agitka na rozorávání mezí na Ukrajině novým traktorem, jenž symbolizuje tehdy novou dobu, to není. Dlouhé záběry na obličeje k zachycení emocionálnch hnutí, dále záběry na zachvívající se slunečnice, vlnící se trávu a zrající jablka - zde mi to dojem nějaké poetiky nenavozuje. V jakých bolestech se ta nová doba rodila ukazuje tragický konec(nikoli filmu) traktoristy Vasila. Velmi mne překvapily tři záběry té nešťastné nahé ženy, jelikož obnažené scény jistě nebyly tehdy ve filmech SSSR zdaleka běžné. Tento černobílý němý film asi stojí za zhlédnutí, je to určitý dokument své doby, avšak já ho již znovu spatřit nemíním. Dále hrají Semjon Svašenoko, Pjotr Masocha, Stěpan Škurat, Jelena Maximova, Nikolaj Nademskij. ()

Reklama

pm 

všechny recenze uživatele

Když pominu tu strašlivě patetickou propagandu kolektivizace, kterou jednoduše "Země" je, zůstává mi krásný lyrický film. Hodně se toho napsalo o tom, jak Dovženko inspiroval Tarkovského, Paradžanova či Iljenka, já bych jeho vliv posílený zkušeností s výše zmíněnými umělci viděla i ve filmech režiséra Ivana Mikolajčuka, nejvíc asi v "Babylonu XX. století". ()

Artran 

všechny recenze uživatele

Země – je dvojí. První, tajemná v záchvěvech stébel a listí, Máchova kolébka i hrob, osamělá hvězda na Ptolemaiově dětské mapě protkávaná melodií sfér. Druhá, Dovženkova, připravená k zužitkování, vyměřená zeměměřičem K., který po tom, co ho vyrazili ze Zámku propadl revoluci. Země rozrývaná traktory, země jako výrobní prostředek pro fanatismus dobromyslných mužiků. Tvář – je dvojí. První, zjevení bližního, jiný svět, který objevujeme očima na plachtách víček, klidné rozlohy oceánu jemné pleti nebo zvlněné moře vrásek. Bílá stopa v černé noci. Druhá, Dovženkova, strnulá v grimase, je to pomník, monument, který se drolí a rozpadá, obtočený pýrem ideologií. Lidé – jsou dvojí. První, v rozhovoru nad vyhlazeným březovým stolem, nad panákem vodky, do kterého spadl celý svět, a který proto vidí nevinně a matně. Nevidí ty druhé, ty Dovženkovy, věšáky na hesla, rudé plakáty s interpunkcí ražené agitkami. Jednolitou masu, ničivou moc. Smrt – také je dvojí. První, pravoslavná, vzepjatý oblouk těla mezi svícemi chrámu anebo tichý hrob v prsti s prostým křížem a veršemi: „Ty rozsévači rádlo uchovej, až bude po žních my tě zavoláme.“ A ta druhá, Dovženkova, zválená a mstivá, vyčítavá, ta která má proč strachy ohlížet se zpátky a které tancuje do hrobu za zpěvu, ale spíš za řevu proletářské party. „Oni své rádlo neuchovali...“ A potom Obrazy – i ty jsou dvojí. Ty první, pomalé, tekoucí dálky, které se mírně přelévají z jednoho do druhého jak mléko na prahu pro toulavé kočky. Které zpomalují čas, aby ho vlily do našeho nitra. A ty druhé, ty výbušné, agresivní, brutální, které si berou a neptají se. Které se srážejí jak býci, jako třídy a které rvou zkrvavené srdce z našeho těla. To je montáž. To je Rusko v roce 1930. To je Ejznštejn a to je Dovženkova Země. ()

Fingon 

všechny recenze uživatele

Šest let před shlédnutím celého snímku jsem viděl krátkou ukázku ze samého začátku, která, byť oplývající komickým dialogem (Umíráš? - Umírám. - Tak umírej.) působila poměrně poeticky. Samotný film mi však příliš poetický nepřišel a snímek oproti jiným klasickým dílům sovětské montážní kinematografie dost zaostává. Působivá byla snad jediná sekvence, ve které se prolíná dav vesničanů doprovázející zesnulého B/Vasila, modlícího se popa, kulaka ryjícího hlavou v zemi a záběry nahé ženy zmítající se v místnosti (?). ()

Galerie (16)

Zajímavosti (5)

  • Na prestížnej medzinárodnej akvizícii umenia a kultúry v Bruseli, pod názvom Expo 58 (v roku 1958), film ohodnotili medzi 12 najlepšími (konkrétne 10. miesto) v histórii kinematografie. (MikO_NR_1909)
  • Doboví cenzoři do příběhu zasáhli a z filmu se musel vystihnout záběr na ulevující si rolníky nebo na nahou ženu. (Hans.)

Reklama

Reklama