Člověk z půdy

Toto predstavenie je čistou nostalgiou. Pri prvom zhliadnutí som ho vnímal úplne inak, než ako ho vnímam dnes. Pesničky ostali úžasnými, dej už pokryla patina, ale vtedajší účinok bol nezabudnuteľný. Pre správne pochopenie je treba si pripomenúť v akej dobe, v akom ideologickom a umeleckom prostredí sa zrodilo toto predstavenie. Bol to taký malý zázrak, ktorý sa už pravdepodobne nezopakoval a aj keď áno, tak iba ojedinele. Tak ako sa zázraky konajú. (31.10.2019)

Dětské uchvácení písničkami a úryvky dialogů zaznívajícími ze starých gramodesek už mi nikdo neodpáře; když jsem na reflexím DVD zjistil, že zbytek první semaforské hry je už jen nesoudržná poetistická vata šmrncnutá povinnou dávkou budovatelského nadšení a trochou opatrné satiry, byl jsem z toho docela smutnej. Možná kdyby byl býval záznam pořízen s Malým lordem v podání Suchého, který sice nebyl herec, ale podle zvukových nahrávek uměl ve svých replikách vypíchnout jazykové hříčky a mikropointy stokrát líp než řemeslně honěnější Černý, a kdyby u piána seděl Šlitr a ne Růžička, nepotřeboval by člověk tolik historického povědomí, aby si dokázal představit, jaký to tenkrát na přelomu padesátek a šedesátek musel být mazec. (06.10.2014)

Naprosto úžasná konverzačně-zpívaná divadelní komedie od Suchého a Šlitra (řazeno abecedně:). Jejich písně (nyní již evergreeny), roztomilá Pavlína Filipovská a nepřekonatelný Miroslav Horníček dávají tomuto kusu něco zvláštního. Něco, z čeho vám vyroste úsměv na tváři, aniž byste se o to museli snažit. :) (15.10.2006)

Nikoliv náhodou se tato "prasemaforská" hra až proklamativně hlásí k tradicím Osvobozených, nikoliv náhodou se na jevišti objevuje Voskovcův werichovský nástupce Horníček, nikoliv nohodou měla k SEMAFORu blízko i někdejší herečka Osvobozených Ljuba Hermanová. Vlastní děj de facto prvorepublikovou poetickou lupou levých avantgard nepřímo zobecnňuje výrazný zlomový posun, který právě v této době stále citelněji poznamenával a posouval celou českou společnost československé éry. Chruščovův projev, přednesený na XX. sjezdu KSSS, vyvolal "otěpel"-tání i v československé společnosti. Sommrova výrazně nadsazená postava typického schematického socialistickorealistického literáta, který přímo symbolicky sice umí psát, ale nikoliv číst, i mládí, z pod jehož jakobysvazácké rozjásanosti vystrkují růžky STARCI NA CHMELU a kdesi hodně v budoucnosti i Pražské jaro a jeho "socialismus s lidskou tváří". Typická semaforská hravost a bezelstný rozverný optimismus, čapkovsky směřující k plnosti života všedního dne mimo již typicky semaforské melodie (včetně evergreenu VČERA NEDĚLE BYLA) charakterizuje až vyzývavě mladé mládí všech protagonistů bez výjimky (nejstaršímu Horníčkovi tehdy čerstvě naskočila čtyřicítka, Kopeckému a Šlitrovi byla velmi blízka Kristova léta, Suchý s Matouškou stále byli dvacátníky, Filipovská velmi čerstvě dovršila plnoletost). Ze sedmi ambiciózních startů SEMAFORu nakonec zbyl ten jediný, nadčasový, poloha napolo dramatizujícího, napolo kolážově pásmového kabaretu. Za zmínku stojí i publikum svým složením tak blízké diváctvu Osvobozených ze třicátých let. Vystoupení semaforských bylo závanem svěžího větru, gejzírovým výtryskem vody živé svlažujícím kuturní úhor budovatelské bezútěšnosti éry neblaze proslulých justičních zločinů a vražd pověstných padesátých let. Ta živost, to nadšení obrozující spontánní invence tryská z malého jevišťátka v domě v ulici Ve smečkách i dnes. Po padesáti letech. (22.12.2008)

Semafor debutující... Samozřejmě, že záznam tohoto divadelního představení nelze nesledovat také jako doklad čehosi minulého. Není strhující novinkou a jistě může působit poněkud naivně. Na druhou stranu je to doklad i po čtyřiceti letech nesmírně živý... Pět hvězdiček mj. za výborné vybvené DVD z edice X krát divadlo časopisu Reflex. (23.09.2006)