poster

Myslící moře (festivalový název)

  • Nizozemsko

    Zee die denkt, De

  • anglický

    Sea That Thinks, The

  • český

    Moře, které myslí

    (festivalový název)

Fantasy / Drama / Dobrodružný / Komedie / Životopisný

Nizozemsko, 2000, 100 min

Režie:

Gert de Graaff

Scénář:

Gert de Graaff

Kamera:

Gert de Graaff

Scénografie:

Floris Vos
(další profese)
  • Aquarius
    *****

    Toto nieje komentár.(17.10.2013)

  • stuj

    O přemýšlení, o "Já", o vnímání okolí, o iluzích, o ovlivnění nitra vnějškem, o hledání. Ani ne film, spíše sled myšlenek a stavů.(30.10.2010)

  • belldandy
    ****

    Velice zajímavý film, jehož nepříliš pozitivní přijetí diváky 27. ročníku filmové školy v UH mě zklamalo. Během filmu odehrávajícího se v jediné místnosti sledujeme spisovatele Barta píšícího scénář k filmu Myslící moře - tedy k filmu, který zároveň sleduje i divák. Bart zapisuje, co dělá a dělá, co zapisuje. Obraz je provázen Bartovým vnitřním komentéřem. Bart se ve svých myšlenkách zabývá kromě osobních problémů úvahami jakoby "hinduisticko - budhistickými" = úvahami o poznatelnosti pravé povahy světa. Vidění světa jako pouhé iluze se však promítá zejména do vizuální podoby filmu. Film je plný triků, které popirají reálnost toho, co bylo jako reálné před chvílí předvedeno. Příklad: Bart vstává od psaní scénáře ze židle, chvíli sledujeme židli stojící na podlaze. Náhle přes scénu přejde kočka, která přejde i přes "obraz" židle. A my vidíme, že židle je na podlaze pouze namalovaná. - Film, mě zaujal svým obrazovým zpracováním. Avšak díky propojení slovního komentáře s obrazem jsem neměla pocit, že jde o kvality čistě formální. Absolutní absence jakékoli dějové zápletky (alespoň v běžném smyslu slova) učinila tento film těžce stravitelným pro diváky. Přesto však má kvality, pro které stojí za to, aby byl shlédnut. (Za zmínku stojí i lehká podobnost s nedávno vzniklou Kaufmanovou Adaptací.)(8.2.2004)

  • Eodeon
    *****

    O moři, které myslí, že je filmem /// jedná se o film právě tak sebereferenční jako o dva roky novější Adaptace. budí iluzi, že vzniká před divákovýma očima. v této souvislosti je důležité zmínit také myšlenkovou konstrukci, která tvoří jádro filmu, vznikajícího uvnitř téhož filmu. scénárista Bart Klever se usilovně zabývá promýšlením proudu navazujících tezí, kterého přivádějí k radikálnímu přesvědčení: k popření existence vlastního či jakéhokoliv subjektivního “já”. bylo by krátkozraké v okamžiku tohoto zjištění přerušit bedlivé sledování filmu s poukazem, že Bartova logická stavba je příliš křehká a argumentační stavba představená během první čtvrthodiny filmu snadno napadnutelná. on si toho ovšem není vědom, svou tezi zastává skálopevně a stává se mu svého druhu obsesí. v tomto jsem spatřoval myšlenkové jádro, nebo říkejme třeba také téma “filmu o filmu”, v neukojitelné potřebě člověka rozřešit záhadu a dospět k pravdivému poznání, v jeho potřebě k pravdě lnout, jakkoliv zničující pro něj povědomí o ní může být. Myslící moře je film o člověku, který objevil logický paradox a nedokáže z něj vystoupit, ba naopak zaplétá se stále hlouběji, zdánlivě beznadějně lapen v osidlech. stejně paradoxní náhled mohu uplatnit na jeho motivace k tvorbě. Bart pracuje na filmu, aby vyjádřil svá přesvědčení, která nemá smysl vyjadřovat, jsou-li pravdivá. odkud čerpá potřebu pracovat, když popírá sama sebe? odkud bere potřebu pečovat o svého malého synka, když popírá sama sebe i každé individuální bytí? /// ovšem Myslící moře zosobňuje zážitek spíše cinefilní, nežli intelektuální. ještě opojnější, než jej takto promýšlet, je sledovat jej zrakem s "pouhou" otevřenou myslí různorodým možnostem. snímek totiž představuje ukázkový příklad organické jednoty formy a obsahu, která se stává manifestem iluzivnosti tím, že sama není ničím víc než iluzí. zřejmě také z toho důvodu se Bart Klever rozhodl své závěry představit formou filmu, ačkoliv je nadšeným čtenářem filosofické a všelijaké esoterické literatury, jelikož film je ze své podstaty mimo jiné také iluzí – iluzí časoprostoru, iluzí života a skutečnosti. vlastní slova hlavního hrdiny jsou jen jedním z mnoha formálních prvků Myslícího moře, které se podílejí na zprostředkování sdělení. doplňují se s celou řadou čistě vizuálních a filmových prostředků, aby !společně! tlumočily jedno a totéž. po Bartově pracovně je roztroušena celá řada optických klamů, kterým se kamera věnuje po relativně dlouhou dobu. dosti dlouho na to, aby divák stačil své prvotní zmatení zkorigovat a uvědomit si, že nehledí na paradox, nýbrž pouze na klam, iluzi. i kdyby k tomu zjištění snad někdo z diváků nedospěl, po téměř neznatelné změně se pravá povaha věcí projeví. stačí, aby Bart ustoupil ze světla a figurky vrhly stín na nyní očividně rovnou plochu zdánlivě stupňovité šachovnice, nebo aby nedopatřením vrazil do jiného z exponátů, rozhýbal ho a poukázal na jeho opravdovou strukturu. ani okamžiky, kdy kocour přeběhne přes židli a prokáže tím, že je pouze namalovaná na podlaze, nikdo nepřehlédne. také strany, které odděluje televizní obrazovka, mají sklony měnit svá místa, a postavy sledované v televizi svými dálkovými ovladači kontrolují diváka. mimo jiné vysílá ona – doslova i metaforicky – převrácená televize anketu s náhodnými kolemjdoucími a nezapomene uvést i několik “zákulisních” záběrů, jež demonstrují, že rozhovory jsou předem zinscenované. mohu se ptát: copak to ubírá tázání na naléhavosti a odpovědím na závažnosti? od prvních záběrů filmu je navíc jasné, že celá scénáristova pracovna je jednou velkou optickou iluzí. a přesně s tímto zřetelem je nejsprávnější na film nahlížet. mimo popisované zcizující excesy prostupuje filmem na tisíc dalších, daleko subtilnějších způsobů vyjádření. relativně svižný švenk po Bartově knihovně nedává moc času povšimnout si, že písmena na hřbetech knih jsou různě zpřevracena. většina diváků stačí nejspíše přečíst jen autora první z knih: Heideggera, s jehož filosofickou prací pozoruhodně souzní následná úvaha o “věcnosti věci” a detaily překrásných váz poslouží jako demonstrace a nabídka divákovi k hlubší spoluúčasti, na které stojí mimo jiné celý tento nevšední snímek. ještě méně diváků si díky hodinám vedle knihovny povšimne, že celý obraz je zrcadlově převrácen. platí to jen o tomto jediném záběru? v jistém smyslu jistě ne a “převrácením” skutečnosti může být kterýkoli záběr filmu, včetně nepříjemně překvapivého konce (nejde snad tím pádem o překvapení příjemné?).(9.7.2012)

  • radektejkal
    ****

    Myslící moře, opět špatný překlad. Správně: „Moře, které myslí“. Proč se filmy do češtiny překládají jinak, než do ostatních jazyků? Kdo zde má na to patent? Moře si začalo myslet, že je stromem – a tím začal jeho zmatek a pád. Skutečně pak vylezlo na souš a pokrylo ji vegetací. Nyní si možná myslí, že je člověkem… Co je iluze, co realita, a kde jsou jejich styčné body? A kdo jsem já? Na tyto otázky je třeba vždy se ptát, aby se člověk v současném světe (příliš) neztratil. Gert de Graaff, potažmo Bart Klever, to činí zčásti naivní a zčásti eklektickou formou. Přesto (a možná právě proto) je tento film výzvou pro individuální přístup k řešení naší existence na této zemi. Vyústění filmu je podobné jako u Passoliniho Teorémy - a možná ne náhodou.(2.2.2014)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace