Utajený

Hanekeho francouzský výtvor sice začíná téměř totožně jako Lost Highway Davida Lynche, avšak on na rozdíl od proslulého mystika a surrealisty zvolil odosobnělý, chladný a čistě objektivní přístup k vyprávění. Jestliže Lynch různě využívá filmového média a ohýbá žánrové postupy za účelem dosažení různorodého emocionálního pnutí diváka, pak Haneke je ledově klidným a ničím nevzrušeným tvůrcem, který diváka nevede za ručičku skrze „emoce určující“ nediegetickou hudbu (ta zde chybí úplně) a různé stylotvorné prvky. Lynch dokáže pomocí zvolené hudby, uměleckého nasvícení, práce s mizanscénou a surrealistické teatrálnosti vytvořit děsuplnou atmosféru, Haneke místo toho diváka děsí právě onou strohostí, dokumentární syrovostí a celkovou neurčitostí dění na plátně – divák jednoduše není jasně vyrozuměn o tom, jak nakládat s různými informacemi. Haneke se tak právě díky Utajenému (jeho otevřený konec vyvolávající různé interpretace nevyjímaje) stal velmi efektivním mystifikátorem, činí tak ale výrazně úsporněji a méně „divácky“ než zmíněný Lynch. Jak je u tohoto evropského tvůrce a bojovníka proti hollywoodské mašinérii zvykem, stylu dominují dlouhé a statické záběry, od výrazné stylizace oproštěný vizuál a množství narativně vyprázdněných momentů podporující divákovo napětí. Tempo je velmi pomalé a ačkoliv má Utajený nejblíže k thrilleru, rozhodně není schopen (a ani nemá za cíl) uspokojit běžného diváka k tomuto žánru inklinujícího. Haneke odmítá žánrové mantinely a rozhodně netočí filmy za účelem naplnit nějaké žánrové předpoklady. ____ Napsal jsem to v souvislosti již v souvislosti s famózní Bílou stuhou a platí to i u tohoto filmu – Haneke je vypravěč-sadista, který divákovi podívanou nijak neusnadňuje, nesympatizuje s žádnou z postav, on jen chladně pozoruje, ať se děje cokoliv a v momentě, kdy má přijít určitá katarze, ji on naschvál vynechá. Divák může zuřit, může se cítit dotčen, ale to je všechno, co s tím může udělat – Haneke ho má tam, kde chtěl. Utajený je přes svou narativní a formální úspornost velmi působivou podívanou a pokud bych ho musel žánrově zaškatulkovat, tak jako artový (čti atypický) thriller bez rozřešení taktéž funguje na výbornou. (23.09.2010)

Možná jsem už i zaujatý, ale nemohu hodnotit jinak. Velice jemně utkaná psychologie egoismu a jeho svědomí, ale zároveň i "utajená" analýza národní viny podávaná Henekeho typickou optikou několika realit. Laurentův rozhovor s matkou (Annie Girardot) je jeden z nejlépe napsaných dialogů, které jsem v poslední době viděl. A přitom působí tak nenápadně. U tohoto Hanekeho filmu proto platí snad nejvíce, že je třeba pečlivě číst mezi řádky. - - - Vnímavou recenzi od Lucie Česálkové najdete v časopise Film a doba 1/2006. (14.02.2008)

Daniel Auteil, Juliette Binoche či Annie Girardot v režii dnes ve Francii docela ceněného Michaela Hanekeho. Jde však spíše o uměleckou masturbaci, jinak se to nedá nazvat, protože hlavní myšlenka je ne sice zcela prázdná, ale slabá na to, aby nesla celý spektákl podivných náhod, sledování, videokazet, pocitů a rozhovorů a odkrývání mysli. (16.03.2012)

Respektuji Hanekeho osobitou filmařskou vizi a obdivuji jeho schopnost vpálit vnímavému divákovi pomalým psychickým nátlakem či naopak jediným sugestivním momentem kulku do hlavy (zde jsem zásluhou jedné scény schytal hned dvě, možná i tři), ale emocionálně je pan režisér bohužel hluchý... Minimalistická práce s kamerou, kulisy i samotnými herci je tradičně perfektní a obrazová čistota dokonale evokuje pocit psychické autenticity, čímž Haneke zručně maskuje nevýrazný příběh a nechává na divákovi, aby se skrze záměrnou nedoslovnost prokousal k vlastní myšlenkové interpretaci. Mně osobně ale Utajený neřekl víc, než že jeho tvůrce je skutečným mistrem komorní filmové výpravy a unikátní obrazovo-pocitové harmonie, což jsem ale věděl už dávno..... 70% (14.09.2015)

Monotónnost a jednoduchost - tahle dvě slova měl kameraman ve svém pracovním rozvrhu podtržena červeně. Přispívá to kvalitám filmu, který šikovně a naoko chladně poukazuje na dávné hříchy člověka, respektive na situace, jaké mohou nastat, pokud takové činy někdo po čase vytáhne na povrch. Georges ony situace zrovna zažívá a čím blíže jsme k závěru, tím méně jsme si jisti, nakolik s ním můžeme sympatizovat. Ve vzduchu permanentně visí cosi nezodpovězeného a nikdo vám nepotvrdí, zda jde vážně o takovou maličkost, jak ji prezentuje Georges, nebo o pouhou hru kdysi ublíženého chlapce. Nevíme nic. Sledujeme odcizování, nedůvěru a uzavřenost, vkrádající se do jedné spokojené rodiny a přemýšlíme, jak moc je potřeba ke zničení vztahů, k odhalení jejich slabin, ke zničujícímu strachu z nejistoty... (03.09.2008)