George (Daniel Auteuil), pracovník TV, dostane zvláštní balíček obsahující video s ním a jeho rodinou tajně natočený materiál a znepokojivé kresby, jejichž smysl je dost nesrozumitelný. Netuší, kdo mu mohl zásilku poslat. Sekvence na videu jsou postupně osobnější, což naznačuje, že odesílatel zná George již delší dobu. George cítí nebezpečí a bojí se o svou rodinu. Rozhodne se navštívit policii, ta však odmítne jakoukoliv pomoc, protože ze zásilky není zřejmá žádná konkrétní hrozba... (oficiální text distributora)
Francouzské filmy miluju. Ačkoli ne vždy jsem odměněna za svoji oddanost kvalitou, film, který je pro někoho "intošina", pro jiného "nemá konec", mě svou náladou, s jakou je muž a jeho démon divákovi předložen, ohromil a ani na vteřinu nepochybuji o Hanekeho poctivé hře, což se při tématech, jaká si vybírá a jak je podává, hůř obhajuje. Já mu za to, jak to dělá, děkuju. I za něhu Juliette Binoche, s jejímž příchodem cítím vůni od Lancome, za Daniela Auteuil a jeho sugestivní herectví, taky za to, že jsem nedostala naservírováno: "vrah je zahradník" a že jsem na to, že o to nešlo, přišla.
Kubrickovsky čistá filmárčina, jedinečné skĺbenie divadelných a filmových vyjadrovacích prostriedkov. Hanekeho chladné (pomalé a tiché) komponovanie (takmer výhradne interiérových) scén mi síce nie je práve najbližšie, no režisérov perfekcionizmus sála z každej minúty filmu a často zatajuje dych. A raz ho na pár sekúnd brutálne zastaví (hoci na tento šok dopredu požmurkávajúc upozorňuje v scéne rozprávanie "vtipu" za stolom). "Iný" film, ktorý - nech sa vám bude pozdávať akokoľvek - určite z vás len tak nevyprchá. Zatiaľ najobsažnejšia a najlepšie zvládnutá rola pre Daniela Auteila z tých, v ktorých som ho videl.
Podnětná intošina na jedno podívaná. Ne tolik "user friendly", místy až příliš neatraktivní a vlekoucí se, přesto cenná na zhlídnutí. Zajímavý (i když nekonkrétní a těžko shrnutelný) politický kontext se protíná s nezvykle řešeným komorním thrillerem s puntičkářskou psychologizací Auteuilovy postavy. 67%.
Vynikající psychologické drama, skvěle zahrané a napínavé doufám nejen pro ty, kteří nemusí mít vše polopatisticky podané jak na zlatém podnose. Neřekl bych, že jde o "divácky náročnější intošinu", děj je vyprávěn srozumitelně, bez matoucích momentů a hluchých míst, s jednou brutálně překvapivou scénou, kdy divákovi spadne čelist. I vyjádření se autora k složité rasové problematice dnešní Francie je z filmu trochu cítit (scéna s černochem na kole, problém alžírských imigrantů). A překvapivě otevřený konec, s dlouhým záběrem na diskuzi Majidova syna s Pierrotem, pak přímo vybízí k několika výkladům a přestože se někdo může cítit, že byl o něco ochuzen, já se zlobit nebudu. Ta nedořečenost je totiž někdy tak sexy :o) PS: Při několikaminutovém zjevení se legendy francouzského filmu Annie Girardot jsem zamáčkl nostalgickou slzu.
Reziserova velka a sikovna hra s divakom (tak "komercnym", ako aj "intelektualnym"). Ku cti tvorcovi vsak ide o poctivu hru, ked castym narusanim vlastnej reality filmoveho priestoru (odrazove plochy, dlhe a svojim sposobom neprirodzene celne zabery, rekvizity suvisiace s filmovou tematikou, pritomnost televizie ako aj narusanie plynulosti sledu obrazov vyuzivanim rychloposuvu ako jednej zo zakladnych funkcii reprodukcnych zariadeni) a vlastne aj velmi presnym nazvom filmu su divakovi permanentne podsuvane indicie k moznemu uchopeniu a konecnemu "rieseniu" predkladaneho diela. Najvacsim "napatim a vzrusenim" tak vdaka tomu bolo pre mna sledovanie (nezamienat s odcudzovanim) divackych reakcii po projekcii... .
Utajený je jeden z filmů Hanekeho, který v diváku zanechává otevřené dveře, protože kdyby to tak nebylo, film by působil lacině. Je to totiž "ohrané" téma v rukou "nevšedního" režiséra, který si to "okořenil" tím, že tomu nechal otevřená vrátka. A vyplatí se.
Tenhle filmeček byl přede mnou docela dlouho utajený, ale o to hezčí pak bylo překvapení, když jsem ho objevil. Úvod je ve stylu neměného záběru na dům a vy si říkate, že asi filmaři nemají moc peněz a tak šetří každý záběr. Jak chybný názor. Nemusí být balik peněz na to, aby Vás film ohromil, nemusí být
film plný efektů aby Vás ohromil, nemusí mít největší POP herecká jména, aby jste byli ohromeni dokonalým obsazením. Tento film bez hudebního dopravodu, totiž nechce ohromit svou pomézností, ale hlavně svou civilností , úžasnými a přirozenými hereckými výkony a jen díky tomu vynikne celý příběh, ale i jedna drsná scéna . Konec před vámi utajím ! Jde vlastně vždycky o něj ?
Predstavte si že vo finále MS vo futbale Váš obľúbený hráč pätnásť minút majstrovsky kľučkuje pomedzi protivníkovu obranu a keď sa konečne dostane pred prázdnu bránu namiesto istého gólu to naschvál odpáli do publika alebo v tom lepšom prípade sa lopta pred kopom vyparí do vzduchu. Presne v takomto rozpoložení som sa nachádzal po skončení Caché. Nechcem film myšlienkovo interpretovať , lebo nechcem ísť cestou väčšiny ext. recenzií, ktoré sú IMHO ukážkovým príkladom slova "nadinterpretácia". V podstate sú na Caché možné dva pohľady. Po prvé, ide o majstrovskú hru s divákom ktorej cieľom je samotná manipulácia s ním a nič iné za tým netreba hľadať, alebo po druhé film má mať hlbší zmysel a snaži sa nám nejakú tú myšlienku predsa sprostredkovať. Ak sa ako divák prikloním k prvej možnosti, film z toho vyjde ako formálne slušné dielo na jedno pozretie, absentujúce nejaké myšlienkové posolstvo. Ak sa prikloním k druhej možnosti , musel by som bohužiaľ Caché poslať do odpadu, pretože tu Caché zlyháva na celej čiare, aspoň v mojom prípade. Hanekeho posledný film je skrátka typickým príkladom európskeho intelektuálneho filmu točeného pre filmových vedcov, ktorí sa budú cele hodiny baviť jeho rozborom a hľadať všetky možné i nemožné významy. Objektívne nehodnotiteľný film, subjektívne v škále od odpadu po 4/10.
„To máš pravdu. Nie je to vôbec vtipné.“ Od kontroverzného nemeckého režiséra Michaela Hanekeho som v čase písania týchto riadkov videl maximálne tak PIANISTKU, ktorej cieľovým divákom určite nie som (
takže 60% za snahu). UTAJENÝ ma však zaujal, pretože ma zaujal už podozrivo dosť podobný Lynchov LOST HIGHWAY. Kým Lynch sa však v pôsobivo rozbehnutom príbehu (manželský pár je terorizovaný psychopatom, ktorý sleduje 24 hodín ich dom) klasicky „lynchovsky stratil“ v nezmyselných až neznesiteľných halucinogénnych pasážach, Haneke zostáva verný príbehu, scenáru, postavám a dialógom a teda jeho UTAJENÝ má „normálny“ scenár (čo neznamená, že nezostanete vyvalení z úplného konca). Vynikajúce herecké obsadenie (Auteuil a Binocheová) strieda neznesiteľné napätie hnané do absurdnosti (jeden záber na „nehybný dom“ je taký dlhý, až som musel skontrolovať, či sa mi nezaseklo DVD) a šokujúce scény (krk, sliepka). Posledné minúty nechajú znechutených iba tých, ktorí si neprečítali názov.
Inteligentní, tajemné, divácky malinko náročné, záměrně odtažité... to jsou hlavní charakteristiky, které mě při vzpomínce na Utajeného napadají. Osobně můžu říct, že mi tenhle film padl do noty a ani chvilku jsem se nenudil. Zkusím i další Hanekeho filmy.
Když jsem před pár lety viděla "Pianistku", zůstala jsem stát s pusou dokořán. Byl to naprosto fascinující divácký zážitek, film, který mě dokonale porazil. Jméno Michael Haneke jsem si zapsala za uši a těšila se na další film, který od něj uvidím... Ale ovace se nekonají. "Utajený" se zpočátku tvářil jako velmi dobrý film, dlouho se mi i líbil. Ale pak začal být utahaný, rozvleklý, nudný, opakující se - žádný nový impuls, zvrat, nebo prostě cokoli, co by příběh posouvalo dopředu. Pak "velká pointa" a nedořečený konec, který jako by s předchozím děním na plátně nijak nesouvisel. Jako by Haneke nevěděl jak tu svoji nepovedenou bžundu zachránit, a tak od ní utekl. Škoda dvojnásobná, když si k tomu přivedl takové herce jako je Daniel Auteil (od "Války policajtů" jej bedlivě pozoruji a zjišťuji, že se mi chlapec čím dál tím víc začíná zamlouvat) a Juliette Binoche. Ach jo.
Po celou dobu si říkáte, že je snímek zajímavý a nenudí. Ale když vezmu v potaz, že filmu schází jakákoli gradace a navíc konec, nechápu proč je tenhle film tak opěvovaný.
Prvá polovica filmu naozaj pripomínala obal a jeho pútacie slogany. Toľko napätia, že by z neho vystačili dva horrory. Potom sa ale do deja primiešala mierne nehodiaca sa časť rodinnej drámy a dojem sa skazil aj pomerne smiešny, neopísateľný koniec, ktorý by akoby sám ani nebol. Márne som čakal, či niečo nebude ešte po titulkoch. Možno mierne preháňam, no bezprostredne po filme je pocit takýto. Ale ešte nesmiem zabudnúť na bezchybnú prácu réžie a kameramana, ktorého úderná, občas napätie stupňujúca statická kamera spravila z filmu viac. 80%.
