Berlín: Symfonie velkoměsta

Berlín v roce 1927 je určitě moje vysněné město. Co na tom, že všechny tyhle filmy, ať už Muž s kinoaparátem nebo Bezúčelná procházka jsou jen střihové cvičení na téma každodennosti ve velkém městě. Speciálně tady ve 4. a 5. aktu dochází na jedinečnou symbiózu tepu moderní doby, kdy úzce spolupracuje módní i kulturní průmysl a v každém svém rysu zrcadlí technokratický kvalt a spěch. (16.05.2012)

Celou dobu jsem bojoval s nutkáním z projekce odejít a věnovat se něčemu příjemnějšímu (třeba spánku), ale vždy přišla nějaká bez přehánění geniální střihová sekvence, která mne strhla zpátky. Ruttmann postihuje na ploše jedné hodiny a jednoho města obdivuhodné množství témat. Jeho avantgardní dokument s hranými vsuvkami příznačně zachycuje tentýž civilizační neduh jako trilogie Godfreye Reggia o mnoho dekád později: lidi se pořád někam/za něčím ženou. Práce i odpočinek znamená to samé - pohyb. Být rychlý, rychlejší, nejrychlejší. 90% (25.02.2010)

Celkem z pěti aktů poskládal Walter Ruttman barvitou mozaiku záběrů na Berlín v průběhu čtyřiadvaceti hodin. Dle scénáře Carla Mayera, který chtěl opustit ateliérové hříčky a přijít s něčím více vypovídajícím, a s kamerou Karla Freunda vznikla objemná freska Berlína se všemi jeho důležitými aspekty. Režisér, věren obejktivitě Kino-oka, tak dokumentárně zachytil kolorit města od prvních časných hodin až do pozdní noci. Tep a živelnost obratně vyvažuje s ladností, avšak bez náruživého temperamentu, jaký se skrývá například u Vertovova Muže s kinoaparátem. Hlavní slabostí pro mě zůstává, že přes pár sociálně komponovaných montážních postupů (žebračka se svými dětmi x opulentní záběry na hostinu) nepřichází snímek s něčím více vyhrocenějším a zůstává tak jen u historiografického zdokumentování jedné epochy (přestože se jedná pouze o jeden den) Berlína. Podíváme-li se na Ruttmanovu filmografii obšírněji, můžeme vypozorovat, že své avantgardní filmařské prvopočátky zúročil, byť v hodně okleštěné formě, i zde (úvodní sekvence, roztočené spirály a jiné). S příchodem Hitlera však režisér propadl nacistické propagandě, a tak Berlín - symfonie velkoměsta zůstává jeho nejzdařilejším a nejznámějším dílem. (08.08.2004)

Berlín v pohybu očima avantgardního estéta. Stěží dokument - 1920s nebyla ani pro toto město zdaleka tak učesaná léta, jak by si Ruttmannovy oči nejspíš přály, a jeden mrzák na přechodu pro chodce jeho přehnanou glorifikaci nenapraví. Podstatný je ale snímek krásnou ukázkou kinetismu, kde syntéza pohybu a výtvarného umění (a hudby) filmovými prostředky předkládá živoucí organismus města se svou tepající, už v té době hektickou a interaktivně složitou sociální strukturou. Navíc kvituju trochu té ironie. (30.11.2011)

Je to hodně o kolejích a prvním U-Bahnu, starých vozech, Sprévě, strojích, lidech, novinách, neonech, buřtech a pak i o sportech, které odpoledne všichni hrají, nějak tam chyběl fotbal, se mi zdá. Symfonie: no samozřejmě i a hlavně o hudbě, která mně trochu občas přišla jako z ňákýho Indiana Jonese. (17.12.2009)