Utazás az alföldön
Journey on the Plain
Obsahy(1)
Cestu po nížině tvůrci věnovali maďarskému básníkovi Sándoru Petöfimu (1823-1849), reprezentantu tzv. revolučního romantismu. Autor milostné, revoluční i reflexivní poezie (např. Píseň národa, V bitvě, Evropa je tichá zas, Mé písně) se během revoluce 1848-1849 účastnil bojů v uherské armádě a padl v bitvě u Segešváru. Ve filmu Mihály Víg prochází, případně projíždí maďarskou nížinou a recituje Petöfiho verše nebo hraje na varhany. Hudbu i Mihályho přednes rámuje harmonická příroda, tolik odlišná od krajiny Tarrových celovečerních snímků. Přestože se hrdinovo putování odehrává v končinách plných zeleně a klidných vodních ploch, Tarrův styl zůstává stejný. I pro tento film jsou příznačné dlouhé záběry a jízdy, v nichž čas ubíhá pomalu. (Letní filmová škola)
(více)Recenze (6)
A to mi připomíná, že Sándora Petöfiho bych konečně měla začít číst. Jeho verše v originále (zde přednáší skladatel Mihály Víg) zní nádherně, a když spustí Mihály na valníku na varhánky, člověka by to málem položilo. Nicméně oproti Tarrovým celovečerním (resp. celodenním) černobílým snímkům je to přece jen trošku nižší level. Kdybych měla hádat, kdy tento film natočil, tipla bych spíš studentská léta než rok 1995, kdy už měl za sebou takové fláky. ()
Béla Tarr na jiném materiálu než filmovém pásu - nemůže být. ()
A tak skladateľ Víg cestuje po zničených a opustených miestach. Obklopený nihilizmom, uväznený v čase a pod drobnohľadom digitálnej kamery. Stáva sa z neho poét zamýšľajúci sa nad životom, smrťou a osamelosťou. Aj napriek nedokonalej forme si ide Tarr za svojim. Lenže vďaka digitálu tomu chýba tá nezabudnuteľná atmoséra, ktorá vás vťahuje do filmu a už nepustí. Tu to nie je, ale ako meditatívna úvaha nad človečenstvom to určite má čo povedať. ()
Sándor Petöfi byl jedním z prvních básníků světové literatury, kterého jsem kdy četl. A vzhledem k tomu, že jsou jeho verše poměrně jednoduché a snadno srozumitelné jsou taky působivé, o to víc ve spojení s maďarskými reáliemi a krásnými záběry tohoto Tarrova filmu. ()
Pro Tarra typické, dlouhé a nádherné záběry. Jenom amatérský překlad (za který jsem ale velmi vděčný!) nejspíš nestačil vystihnout Petöfiho verše tak, jak by to snad zvládl zkušený překladatel/básník - pak by asi můj celkový dojem z filmu byl mnohem silnější.. ()
Velmi dobré verše jdoucí z hlouby maďarské duše, doplněny skvělým recitování a také výbornou visuální složkou, kde Tarr došel k skvělé symbióze s obsahem básní, kterou jsou pro mě, s ohledem na tvornu režiséra, překvapivě srozumitelné. Film je dělán s radostí a je to z něho cítit. Co ovšem chybí je jakýkoliv druhý plán, film neposkytuje prostor pro rozličnou interpretace. Nicméně, filmové zpracování by si zasloužilo více básníků. ()