Tragedy of Othello: The Moor of Venice, The
-
Othello
(USA)
Drama / Romantický
USA / Itálie / Francie / Maroko, 1952, 90 min
Režie:
Orson WellesKomentáře uživatelů k filmu (8)
-
Houdini
Zlatá Palma(9.12.2005)
-
Pohrobek
Snad nejšílenější Wellesův projekt všech dob. Welles svého druhého Shakespeara (1948 - Macbeth) točil v Maroku po tři roky. Došly mu peníze - svůj honorář za Třetího muže použil na financování Othella, ale film zůstal nadlouho pouze fragmentem - jako tolik Wellesových počinů. V roce 1991 však Wellesova dcera Beatrice překvapivě nalezla negativy, které umožnily, aby byl film dán do celkem uspokojivého stavu. A za to jsem skutečně vděčný - i za rekonstruovaný soundtrack, který spolu s expresionistickou stínohrou i samotným Wellesovým ztělesněním Othella (proč by si Orson nemohl střihnout mouřenína?) dodává téhle Shakespearově adaptaci nezvykle dynamickou podobu.(23.7.2005)
-
EdaS
Další z trestuhodně opomíjených Wellesových majstrštyků. Druhé zhlédnutí mi už nedovolí jít pod pět hvězd. Zkuste mrknout na Olivierova Othella, abyste viděli, co Wellesova adaptace rozhodně není - není to záznam divadla, ale film. Film s úchvatnou atmosférou, překrásnou vizuální stránkou a filmově tlumenými hereckými výkony. A že se natáčel s přestávkami tři roky s minimálním rozpočtem je opravdu neuvěřitelné.(6.7.2010)
-
Lavran
Sledování "Orsonthella" skvěle vystihuje tato scéna. Jednou stačilo.(22.1.2011)
-
M.E.J.L.A.
Dost možná nejlepší adaptace Shakespeara, jakou jsem viděl. Herecky přesná, filmařsky nekompromisní. A divácky trestuhodně opomíjená.(8.11.2008)
-
jondzavid
Veľmi osobitá, temne ladená takmer nedokončená adaptácia Othella so skvelým Wellesom (aj ja som si chvíľu zvykal na to, že on práve hrá Othella, ale do konca filmu ma absolútne presvedčil). Vrcholom filmu je okrem finále najmä úvod - tak temný štart som teda u Shakespeara ešte nevidel.(1.8.2005)
-
d-fens
ocenenia : MFF Cannes 1952 - 1. cena(25.2.2012)
-
bogu
Wellesův Othello je ryzí vizuální báseň, i když bohužel dosti fragmentovaná. Shakespearův text Welles osekal jen na to nejnutnější minimum (všechny Iagovy monology jsou pryč, z mnoha dialogů zbylo sotva pár vět) a poezii verše nahradil poezií obrazu; bardův příběh o benátském mouřenínovi oděl do barokního hávu ostrých kontrastů jasu a temnoty, složitých kompozicí, vše prostupující symboliky (Iagova síť, později mříž, která se mu stane vězením, se nám připomíná neustále; poryvy žárlivosti tu zase evokují třepotající se vlajky, plachty, kroužící ptáci…); kontrasty tu stojí především na konfliktu ‘othellovských’ a ‘iagovských’ výjevů: rozlehlé prostory, monumentalitu, davové scény, slunce, symetrii a podhledy pozvolna vytlačují – spolu s tím, jak se Iago zmocňuje Othellovy vůle – sklepení, labyrinty, temnota, groteskní kompozice a nepřirozené úhly. Wellesova adaptace je jedna z velmi mála, jejichž vizuální poetika se vyrovná poetice Shakespearova textu. Naneštěstí, jak už jsem zmínil, je celý film kvůli problematickému natáčení značně fragmentovaný a většina scén má k hladkému, plynulému střihu dost daleko – nejspíš proto, že mezi natáčením dvou záběrů v téže scéně prý často uplynul celý rok. Celkový dojem navíc neustále sráží hodně nepřesné postsynchrony. Co se hereckých výkonů týče, ani ty tu bohužel nikdy nedosahují výjimečnosti Wellesovy obrazotvornosti: Welles sám je sice se svou mohutnou hrudí a tichým, dunivým basem dostatečně impozantní, jak v příčetnosti tak v šílenství, a MacLiammoirův přihrblý, lasičkoidní Iago se splihlými vlasy a irským přízvukem vedle něj působí přiměřeně podle a neduživě, ale u ostatních (možná s výjimkou Emilie Fay Compton) se o nějakém herectví bohužel vůbec nedá mluvit. Smutná, krásná a nedostupná Desdemona Suzanne Cloutier je tu očividně jen pro ozdobu (třebaže vskutku delikátní) a když ji Othello před benátksou delegací udeří, je skoro k nesnesení vidět, že nikdo z přítomných nehne ani brvou – Welles si mohl rovnou zbytek obsazení uplácat z hlíny, poznat by to nebylo. Ve výsledku mám pocit, že Welles měl větší důvěru v sebe a svoje umění, než v to Shakespearovo, a podle toho také film vypadá. Je ovšem pravda, že jeho sebedůvěra není neopodstatněná a jeho Othello je svým způsobem jedinečný klenot nejen v rámci shakespearovských adaptací, třebaže klenot poněkud kazový. // LEPŠÍ VERZE: Pozoruhodných filmových Othellů se od Wellesových dob mnoho neurodilo – skvělé je ovšem televizní zpracování divadelní inscenace Trevora Nunna s Iagem Iana McKellena (1989) – co do hereckých výkonů je to špička, na kterou Wellesova verze ani nedohlédne.(21.3.2009)
