Noirs et blancs en couleur
La Victoire en chantant
Sehnsucht nach Afrika
Black and White in Color
Režie:
Jean-Jacques AnnaudScénář:
Jean-Jacques AnnaudKamera:
Claude AgostiniHudba:
Pierre BacheletHrají:
Catherine Rouvel, Jean Carmet, Jacques Dufilho, Jacques Spiesser, Peter Berling, Dora Doll, Maurice Barrier, Dieter Schidor, Marc ZuberObsahy(1)
Oscarem oceněný film odkrývající satirickou formou absurditu války. Obyvatelé zapadlé francouzsko-německé obchodní stanice v západní Africe spolu léta žili v naprosté shodě. Jejich poklidný život naruší zásilka šest měsíců starých novin informujících o válce, probíhající mezi Německem a Francií v Evropě. Oba náhle znepřátelené tábory sestavují "armády" z nezkušených a nic nechápajících domorodců. Boj se však mění v zábavnou přehlídku, kterou sledují dámy se slunečníky. Francouzský zeměpisec Hubert se ale nevzdává a spřádá plány na skutečnou bitvu ... OSKAR za nejlepší zahraniční film. (HBO Europe)
(více)Recenze (5)
Celkové vyznění a chápání filmu určitě do sebe něco má a člověk se nad tím zamyslí, ale neubráním se tomu, že je to velká nuda. ()
Oscar 1 : Cizojazyčný film ()
ocenenia : Oscar 1977 - Najlepší zahraničný film ()
Úpřimně jsem netušil, co očekávat od již zapadlého oscarového filmu z Pobřeží slonoviny (byť ve francouzské koprodukci), ale zároveň mě táhla zvědavost, těšil jsem se v obsazení na Carmeta a Dufilha a překvapivě oba pánové měli tu dost prostoru... a Jacques Dufilho si tady ode mě zaslouží speciální zmínku – možná nenápadný, ale přímo rozený komik to je! Už jen když jsem zahlédl jeho obličej s tím hustým knírkem a mimikou, jsem se nemohl udržet a když pak cosi rázně, s komicky smrtelnou vážností promluvil, šel jsem totálně do výtlemů. :D Několik postav spolu s netradiční zápletkou zasazenou do období 1. světové války vrhají celý film do silného absurdna, celý děj s realistickou hrou na válku (zatím) mimo její skutečné dění je tu jednou zábavně, jindy až podivně zvláštní. V jednotlivých obrazech cítit nějaká ta satirická poselství, například u výletů velícího seržanta a jeho společnosti složené z blízkých kumpánů, jejich manželek a faráře, kteří se nechávají nosit otroky doslova na rukou do přírody a kolem válečného dění posedávají, konverzují a vychutnávají si slunečné dny... a nechybí v závěru ani překvapení. Přijde mi z dnešního pohledu až neuvěřitelné, jaké svérázné filmy v 70. letech získavaly v Americe toho zlatého plešouna v kategorii cizojazyčných filmů (dále třeba Buňuelův Nenápadný půvab buržoazie nebo Blierovo Připravte si kapesníky). Ale budiž, já mám podobně svérázné komedie z téhle éry rád a jelikož mám pocit, že většinou si dnes nacházejí jen málo vděčných diváků, o to víc mě těší, že někdo povolaný dokázal některé z nich ve své době až TAKHLE ocenit. Černobílý prapor si tedy navzdory tomu Oscarovi zatím k mým favoritům úplně nezařadím, ale dost povedené to v nejedné scéně bylo a potěšila i příjemně hravá Bacheletova hudba. PS: Nezapomněl jsem já zmínit toho Dufilha? :-)) -------- „Všechno, co potřebují vědět, je jak nabít zbraň! Můžou to být idioti, ale za den se to naučí...“ [75%] ()
Filmový debut mého oblíbence Annauda ve mně zanechal daleko lepší dojem než jeho dosud (psáno 3/2008) poslední film Sa Majesté Minor. Odehrává se kdesi v Africe (natočeno na Pobřeží slonoviny) během první světové války - nicméně kvůli odlehlosti této kolonie se francouzští i němečtí bwanové dozví o probíhajícím konfliktu až o rok později. Francouzští kolonisté považují válku jen za další oživení nudných všedních dnů a nábor černošských obyvatel jen za další důvod k jejich perzekuci, ale velmi rychle zjistí, že Němci se nedají... ()
Reklama