Cazals nejprve vytvoří dojem maximálního dokumentárního objektivismu (statická kamera, pohledy do ní, informativní titulky), aby se naší důvěře, že sledujeme skutečnost, následně vysmál. Ve scénách se studenty zcela nestranně užívá záběru/proti-záběru a častěji zabírá tváře v detailu. Občas jaksi mimoděk nechá přímého aktéra dění vystoupit z role a stát se svědkem (komentátorem) toho, k čemu dochází. Skoro nepostřehnutelně tak upozorňuje, jak snadné je uvěřit jedné či druhé straně konfliktu, podlehnout klamu. Přiznaná filmovost je v ostrém kontrastu s nepřikrášleným násilím, které bývá v latinskoamerických filmech obecně velmi zneklidňující, zde dvojnásob pro jeho bezdůvodnost. Co se navenek tváří jako svědomitá rekonstrukce jisté události, je ve skutečnosti chytrým způsobem, jak nás v jeden moment přimět k silnému emocionálnímu zaangažování a zároveň upozornit, proč bychom s emocemi měli zacházet opatrněji. 85%(24.5.2011)