La flaqueza del bolchevique
Slabosť boľševika
Režie:
Manuel Martín CuencaHudba:
Roque BañosHrají:
Luis Tosar, María Valverde, Jordi Dauder, Rubén Ochandiano, Nathalie Poza, Manolo Solo, Mariola Ruiz, Daniel Grao, Enriqueta Carballeira, Luis Miguel Seguí (více)Obsahy(1)
Zvláštny milostný príbeh o štyridsiatnikovi, ktorý sa na prvý pohľad zamiluje do mladej študentky. Hrdina Pablo Lopez zostane jedného dňa trčať v dopravnej zápche. Už ho nebaví počúvať hlúpe rádio a tak si pustí svoju obľúbenú metalovú kazetu. Príliš sa však nechá uniesť hudbou a spôsobí tak dopravnú nehodu. Zrazí sa so Sonsoles, ktorá ho následne chce žalovať za ublíženie na zdraví. Aby dal Pablo všetko do poriadku, prenasleduje Sonsoles až do školy jej mladšej sestry Marie. Napriek konfliktu so Sonsoles nachádza v Marii oduševnenie, nevinnosť, úprimnosť a chuť do života, ktoré už jeho vrstovníci i on sám dávno stratili. Na prvý pohľad sa do Marie platonicky zamiluje a musí ju opäť vidieť. Film španielskeho režiséra Manuela Martína Cuencu sa citlivým spôsobom vyrovnáva s chúlostivou lolitovskou témou a nevtieravo svojmu divákovi kladie otázky o tom, čo to znamená byť mladý a prečo sa oplatí žiť. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (33)
Mariu Valverde jsem "objevil" už dávno, ale přes veškerou předvedenou erotiku (Madrid, 1987!) v pozdějších snímcích, asi nejhezčí zůstane tady, při svém celovečerním debutu. Kolegové se tu několikrát rozplývají nad herečkou samotnou, nad dusným, neeroticky erotickým dusnem, naplňujícím film. Nic z toho není přeháňka. Luis Tosar byl vybrán záměrně - na první pohled se k Marii nehodí, je starý, plešatý. Všimněte si ale, jak s postupem času kamera stále častěji rámuje jeho tvář s horním ořezem, takže nevidíte pleš, ale končíte nad obočím. Jeho rysy jsou podobné Robbie Williamsovi, a co si budeme nalhávat, to je známý playboy. Tenhle film skutečně bublá pod povrchem, jak píše kolega Cervenak. Dokázal bych se na schůzku, nevinnou schůzku bez doteku i jen ruky, Marie a Pabla dívat celé hodiny. Scénář je zajímavý, nečekaný, naprosto netušíte, co bude dál. Nejvíc ze všeho bych ale vyzdvihl způsob, jakým byla napsána a zahrána postava Marie. Patnáctiletá dívka, ještě ne žena, ale dávno ne dítě, a její první velká láska, postupně se rozvíjející, přemýšlená. Ta realičnost mi vyrazila dech. Takhle chová, dívá, dýchá a myslí zamilovávající se dívka, zkoumající a nahlížející svou známost. Maria za tohle herecky hodně vysoko! ()
Jak už tu bylo od JitkaCardova zmíněno, blíže než Lolitě má opravdu Slabost bolševika ke Studu. Cyničtí téměř-čtyřicátníci, pokračování fenoménu "singles", kteří v mládí propadli opojné chuti ryzí individuality a možnostem, které jim svobodný svět nabízel. O to více hořké je poznání, jakou daň za toto opojení platí nyní. Cosi ještě více znepokujícího je však skutečnost, že zatímco na tělesných požitcích závislému Fassbenderovi je dána možnost volby a rozhřešení, Tosarova postava toužíci jen po opravdovém citu lásky je odsouzena nemilosrně k žaláři. Škoda jen, že Cuenca nevládne tolik svému řemeslu jako McQueen. Mohl by to být o dost zajímavější dialog. Co se však týče hudebního doprovodu, zde je dialog přímo mistrovský. ()
Asi soukromý divácký zážitek roku. Ačkoli se (v době natáčení teprve 16 letá) María Valverde objevuje ve filmu teprve v 27. minutě, zafunguje spolehlivě jako zjevení. ZJEVENÍ. Neuvěřitelné, co se mnou dělal každý záběr na tuhle španělskou krásku s totálně odzbrojujícím úsměvem. Proboha, dal bych tomuhle filmu osobně klidně 10 hvězd, kdyby to bylo možné - María Valverde mě naprosto magickým způsobem připoutala k obrazovce, na kterou jsem se nalepil lapaje po dechu a střídavě omdlévajíc z toho zázraku, jehož jsem byl svědkem. Asi jsem se zamiloval... Ale vy asi chcete slyšet něco o tom filmu, u nás zcela neznámém, co? Ech, sejde na tom, když tam hraje ONA? Komorně vystavěný příběh s minimem postav ukazuje zacyklený řetězec událostí od jedné banální autonehody až po lidskou tragédii, která zasáhne do života hned několika postav v samém závěru. Snímek je natočen příjemně estetizovanou kamerou, doprovází ho vhodný hudební doprovod a najde se v něm i výpověď o našem světě, kde se za každou chybu platí. A ta cena je někdy vyšší, než by se nám líbilo... - Ahoj, poldo. - Už jsem chtěl odejít. - Tak brzy? Nemůžeš počkat ani minutu. Čekáš na ženu? - Nečekám na žádnou ženu. Odcházím. - Co mám udělat, abys zůstal? - Jestli mě poprosíš, zůstanu. - Super, teď vím, co je tvá slabina. - Ano? Co to je? - To stejné, co u chlapů, co očumují děvčata před školou, aby viděli jejich kalhotky. - Jestli ti jde o tohle, tak sbohem. Nechci vidět tvé kalhotky. - To je dobře. Žádné nemám. - Co? - Nemám na sobě kalhotky. Přes mé kalhoty bys viděl obrysy. Neodcházej. UPDATE 4. 11. 2011: Právě jsem dočetl literární předlohu filmu, (rozsahem kratší) román "Bolševikova slabina" od Lorenza Silvy. Je zajímavé porovnat tento text s filmem, protože se v mnoha podstatných detailech odlišuje. Román je vyprávěn v první osobě a jeho hrdina je v porovnání s tím filmovým o poznání víc cyničtější a prohnanější. Zatímco film je v podstatě zcela prostý jakýchkoli náznaků erotiky a duševní život svých postav opomíjí, kniha své postavy popisuje mnohem propracovaněji: hlavní protagonista se nepokrytě přiznává ke své sexuální touze po lolitce, kterou mu náhoda přihrála do cesty a se kterou se seznámí pod vylhanou záminkou. Ani ona však není nevinná, v knize se přiznává, že již není panna a kupříkladu do bazénu si vezme růžové bikiny, zatímco ve filmu si oblékne relativně cudné jednodílné plavky a o jejích sexuálních zkušenostech zde nepadne ani slovo. Kniha se od filmu liší v dalších detailech, z nichž asi nejvíc zamrzí to, že film vypouští - pro děj i samotný titul zcela zásadní - prvek, a sice analogii mezi Marií (v knize se jmenuje Rosana) a nejstarší dcerou Mikuláše II., Olgou Nikolajevnou. Autor v knize stručně líčí její truchlivý osud (v nedožitých 23 letech byla s celou svou rodinou zastřelena) a vyznává se z empatie k imaginárnímu bolševikovi, který kdysi podlehl její kráse, než ji zavraždil (odtud ona "bolševikova slabina" coby obrat pro označení stavu, kdy se člověk zpronevěří dočasně svému přesvědčení, které až dosud vyznával). Víc už prozrazovat nebudu, abych se vyhnul spoileru, takže za mě už jen poslední poznámka: film je o trochu slabší než kniha - především proto, že z předlohy vypouští řadu důležitých motivů a pasáží. V románu do sebe všechno lépe zapadá a závěrečné rozuzlení dává větší smysl, protože se na rozdíl od filmu neuchyluje k přílišné vykonstruovanosti zápletky. A zatímco závěr filmu je šokující a velmi nečekaný, závěr knihy je dojemně lidský. Ale to si už najděte v knize sami, stojí to za to. () (méně) (více)
Film Stud našel v tomhle filmu svůj dokonalý kontrapunkt. Ještě se mi nechce věřit, že tak omračující spojení existuje. Nenapíšu brzy podrobněji, ty vzájemné, pod různými úhly natočené reflexní plošky vytvářejí podivuhodnou mozaiku, ale ona se pod soustředěným pohledem propadá stále hlouběji, jemněji a hladčeji, a popisovat křišťálovou kouli v její slité zcelené kráse je nekonečná práce, nebo ticho. ()
Stále častější téma naší doby o lidech, kteří nežijí, přesto, nebo právě proto, že disponují všemi prostředky k radostné existenci, a tak je lehce očaruje svěžest mládí se všemi svými atributy, jimž kraluje žízeň po životě. Nic zde nevyznívá směšně, neboť otázka tělesnosti probublává až někde hluboko pod povrchem nerovného vztahu, který nám příběh nabízí. Vizuálně se staví na detailech dvou tváří - Pablovy lhostejné, symbolizující cynismus a flustraci - Mariiny dychtivé, oduševnělé a nevyzývavé, jako objektu hodného platonického zbožňování, které může být krásnější, ale i mnohem krutější, než další podoby lásky. Jímavě krásný hudební doprovod přihazuje další důvod, proč film stojí za to vidět. ()
Galerie (6)
Reklama