V pět odpoledne
-
Panj é asr
-
À cinq heures de l'après-midi
(Francie) -
At Five in the Afternoon
Drama
Írán / Francie, 2003, 105 min
Režie:
Samira MakhmalbafObsah
-
Po pádu Tálibánu bylo dívkám v Afghánistánu povoleno vrátit se znovu do škol. Noqreh má však smůlu: její konzervativní otec si myslí, že dívky vzdělání nepotřebují, a povoluje jí navštěvovat pouze školu koránu. Noqreh tedy každé ráno předstírá, že koná podle jeho příkazu. Jen co je však otec z dohledu, vymění Noqreh své pantofle za boty na vysokých podpatcích a vydá se do normální školy, kde se dívky kromě jiného učí také sebeúctě. Na hodině politiky začne Noqreh formulovat svůj sen stát se prezidentkou své země. Jako inspirace jí slouží bývalá prezidentka Pákistánu Benazir Bhuttová... Poněkud záhadný název filmu vychází z básně Federica Garcíi Lorcy. (oficiální text distributora)
Po pádu Tálibánu bylo dívkám v Afghánistánu povoleno vrátit se znovu do škol. Noqreh má však smůlu: její konzervativní otec si myslí, že dívky vzdělání nepotřebují, a povoluje jí navštěvovat pouze školu koránu. Noqreh tedy každé ráno předstírá, že koná podle jeho příkazu. Jen co je však otec z dohledu, vymění Noqreh své pantofle za boty na vysokých podpatcích a vydá se do normální školy, kde se dívky kromě jiného učí také sebeúctě. Na hodině politiky začne Noqreh formulovat svůj sen stát se prezidentkou své země. Jako inspirace jí slouží bývalá prezidentka Pákistánu Benazir Bhuttová... Poněkud záhadný název filmu vychází z básně Federica Garcíi Lorcy. Komentáře uživatelů k filmu (12)
-
Houdini
Zlatá Palma - výběr(24.2.2006)
-
T2
║Rozpočet $-miliónov║Tržby Celosvetovo $579,000║(28.6.2010)
-
Kaka
Není to špatný film to vůbec ne.Když jsem na festivalu v Karlových Varech viděl sebevědomou mlaďoučkou režisérku, říkal jsem si že ta má ještě kariéru před sebou, ale tomuhle filmu chybí nějaká silnější dějová linie.Život v Iránu je zobrazen tak realisticky že bere dech, ale dokumentární film to není a výraznější dějová linie taktéž ne.Je to z obou něco.Ovšem něco do sebe to má.Je to takové....no prostě takové neamerické.(10.7.2004)
-
gudaulin
Klasická festivalovka, která funguje v sále filmového klubu nebo na specializovaném festivalu spíš, než na televizní obrazovce jako vyplnění volného času k zábavě. Jako většina snímků z Blízkého a Středního Východu není tohle drama založené na zajímavém ději, ale spíš na pro nás exotickém prostředí a atmosféře absurdity dané jinou kulturou, měřítky a hodnotami. Ve své oblasti navíc může sloužit k sebeuvědomění žen a podpoře jejich společenského postavení. Hlavní hrdinka sní o kvalitnějším vzdělání a seberealizaci, dokonce se zaobírá myšlenkou získat vysokou funkci ve státní správě. Její otec je typicky nevzdělaný náboženský fanatik a země je rozvrácená občanskou válkou, takže jakékoliv snahy o společenský vzestup jsou opravdu pouhou iluzí. Nejde tu o příběh, ale o sled někdy působivých scén, jako když hrdinka hledající vodu prochází rozstříleným gigantickým palácem a divák s ní poslouchá kapky padající vody a prožívá napětí, jestli šlápne na minu, nebo bude mít znovu štěstí. Celkový dojem: 55 %.(14.5.2011)
-
Slarque
Tohle mi přišlo jako vedlejší produkt festivalového trhu. Ukažme těm na Západě, co chtějí vidět: Afghánistán zbídačený vládou Tálibánu, přetrvávající vzájemnou nesnášenlivost, ženy v burkách, muže, co nedokážou mluvit se členkami vlastní rodiny, tak konverzují se svým koněm... V Íránu se to samozřejmě promítat nebude, ale to je přece běžné. Jenže problém západního diváka je v tom, že musí o životě v Íránu docela hodně věcí vědět, aby tento film vůbec mohl ocenit. Já toho moc nevím. (50%)(12.8.2010)
-
Sarpele
Brzy po pádu Tálibánu natáčí Samira Makhmalbaf film o Afghánské dívce Nogreh navštěvující bez vědomí konzervativního otce školu. Chce se tak přiblížit svému snu – stát se prezidentkou Afghánistánu podobně jako Benazir Bhutto v Pákistánu. Když sledujeme Nogreh obouvající si před příchodem do školy boty na podpatku, můžeme si vzpomenout na malou Zahru z filmu Božské děti a uvědomit si, jak jsou pro islamské dívky boty důležité k vyjádření vlastní individuality. V názvu filmu je použit verš z básně Frederica Garcii Lorcy Pláč pro Ignacia Sancheze Mejiase.(26.1.2006)
-
lskala
Utrpení a bída nebyla nikdy líp natočena! Afgánskou realitu nikdy nenatočí ve studiu tak jako na ulici, tak jak jsme ji viděli zde. Ale pokud pominu morální pohnutky nad životem chudých v této části světa, film mě nechal absolutně chladným. 50% - 3***(2.8.2010)
-
Maq
Při sledování filmu z takového prostředí se divák nemůže vyhnout zásadní otázce: Mohu věřit tomu, co vidím? Opravdu lidé na daném místě a v daném čase myslí, cítí, mluví, jednají, žijí a umírají tak, jak to film ukazuje? Přiznám se, že v tomto případě jsem v koncích. Prostě nevím. Neumím posoudit, zdali jsou Afghánci takoví, a nerozpoznám, kde končí realita a začíná autorkou předepsaná stylizace. --- Zpočátku jsem nepochyboval, že jsem objektem propagandy. V dívčí světské škole, donedávna Talibanem zakázané, dívky projevují zájem o vysoce kvalifikovaná povolání včetně prezidentské funkce. Jejich projevy jsou toporné, naučené, nepřirozené. Účelově vybranými citacemi Koránu je nám naopak výuka v tradiční škole představena tak, abychom nebyli na pochybách o jejím nekonečném tmářství. --- Aha, řekl jsem si, tady je emancipovaná, na Západě žijící Afghánka, která nás teď počastuje agitací za pokrok, osvětu a demokracii v Afghánistánu. Jenže film pokračuje, a prezidentský sen se stále zřetelněji vyjevuje spíše jen jako dětská hra. Sice se o něm nadělá nejvíce řečí, ale dohromady nikam se nedospěje a spíš se nám tu rodí milostný románek. Zato v pozadí, jaksi stoicky a většinou bez komentáře se odehrává velký příběh. Rodina se krok za krokem, bez velkých gest, propadá do beznaděje a katastrofy, závěr je zdrcující. --- Do centra mojí pozornosti se namísto Noqreh postupně dostal její otec. Napřed ho vnímáme jako konzervativce, omezujícího dceru lpěním na tradicích. Fanatik, jak Noqreh říká. Znenáhla ho však poznáváme jako člověka s pevnou morálkou, mírumilovného, snášenlivého, odpovědného. Je to jen on sám, kdo zná a chápe v celém rozsahu hroznou situaci jeho rodiny a velmi, velmi lidsky trpí. --- Říkám si, že kdyby autorka chtěla udělat prostě agitku, nepřipustila by, abychom k nepříteli pokroku, a tedy negativní postavě, pocítili takový obdiv a úctu, ba soucit. Jenže to může být ještě jinak. Je možné, že autorka neví, že u nás na Západě, kde už máme všechno to, co Afghanistán teprve čeká, je zbožný, morální, statečný a odpovědný muž bezmála mýtickou postavou. Jinými slovy, kdo je pro pokrokovou Afghánku zabedněný dědek, ten je pro nás dědečkem z pohádky. --- Kulturní vzdálenost je převeliká a riziko nedorozumění oboustranné. To je vcelku jediné, čím jsem si ohledně tohoto filmu jistý.(18.8.2010)
-
klima777
Křehký film o každodenním životě v Afghanistánu. Životě plném velkých strastí a drobných radostí. Aneb každý člověk na světě má svůj sen, leč jen málokomu se vyplní.(31.7.2010)
-
Ravi
Film plný jemných paradoxů provázejících střet kultur v ortodoxní zemi, kterou západ nemůže nikdy pochopit tak, jako její vlastní děti. Západní svět by tento a mnohé další východní filmy měl vidět, aby si uvědomil, kolik lidí a jakou měrou vůbec ovlivňuje. Velmi silně na mě zapůsobila scéna ke konci, kdy nad pouští prolétly americké vrtulníky Blackhawk a letadlo Lockheed C-130 Hercules, zatímco dole pod nimi dvě ženy a jejich otec s námahou tlačili chatrný povoz skrz rozlehlou pláň. 70% = 4-/5(30.7.2010)
-
bedn1
***1/2(29.9.2010)
-
mellon.a
Příšerné. Ta pasivita, která matce s umírajícím dítětem v náručí dovolí jen sedět a sedět a nic neudělat a dívce s ambicí stát se prezidentkou zabrání postavit se otci, který všechny donutí vydat se na nesmyslnou pouť vedoucí do záhuby. Brrr.(20.12.2010)
