Je více než zajímavé sledovat, jakými životními a tvůrčími fázemi si člověk musí projít, aby se od tezovitosti, bezvýchodnosti a absolutní nedůvěry v jakýkoliv systém posunul k hledisku, že člověk, společnost a svět jsou věci ve své podstatě natolik absurdní, že nezbývá, než se jim zasmát. Naleznete tu vše z Jancsóovy předchozí tvroby a ještě něco navíc - symboličnost, téma moci a převlékání masek a rolí, práci v plenéru i promyšlené jízdy kamery a zde také navíc filmové médium, které reflektuje samo sebe. Namísto syntézy však vzniká záměrně rozvolněný (a uvolněný) tvar, který ponejvíce akcentuje již zmíněnou absurditu. Ta je navíc podtržena tématem cestování v čase, a to pomocí strojů, které jakoby vypadly např. z Lipského Tajemství hradu v Karpatech - vs. moderní ruční kamery, s nimiž operují samotní herci atd. Namísto realisticky ztvárněné bitvy konfrontuje Jancsó oba národy raději (a vtipně) pomocí hudby - Brahmsova Maďarského tance č.5 a Mozartova Tureckého pochodu. Velké trauma maďarských dějin je tak nahlíženo zcela bez patosu a s obrovskou dávkou nadhledu, kterého se obecně tak málo dostává. Lokální historické události jsou tu pak nakonec stejně setřeny nadnárodním prvkem - globalizací. V 83 letech bych se chtěl taky takhle bavit...(17.12.2011)