Zboží nebo peníze (festivalový název)

Iniciační dílo rumunské nové vlny spojuje road movie s thrillerem, aniž by překročilo minimalistická pravidla hnutí Dogma 95. Na své hrdiny i na publikum vymyslel Cristi Puiu různé pasti (podobně jako ve hře Člověče, nezlob se) a obratně režíruje druhý, neviditelný film v divákově hlavě. Organizuje stísňující honičku na dálnici (jako Spielberg v Duelu), když vůz našich hrdinů z neznámých důvodů pronásleduje červený džíp s agresivní posádkou. Pracuje s napětím za bílého dne v otevřené krajině, kde lze každého snadno dostihnout a zabít (jako Hitchcock ve filmu Na sever severozápadní linkou). Napětí graduje za nepřetržitého a neuvěřitelně banálního žvanění (jako u Tarantina). Zvuková kulisa je přirozená, zvuk kontaktní, hluk silničního provozu má znervózňující účinek. Ruční kamera těká z postavy na postavu, divákova identifikace s postavami nemá chybu. Čím je tento příběh realističtější, tím je neskutečnější; zároveň říká hodně o zemi, v jejíž privatizované ekonomice se každý hledí uživit, jak dovede.
Thriller Zboží a peníze vznikl v okamžiku nejhlubší krize rumunského filmového průmyslu, kdy roční produkce klesla na jeden celovečerní snímek ročně. Domácí kritika jej přijala coby nejvýraznější prvotinu od debutu Nae Caranfila E pericoloso sporgersi (Nevyklánějte se z oken, 1993). Radovala se z úspěšného debutu tří mladých talentovaných herců. Chválila bezprostřední, ba vulgární jazyk dialogů (což zahraniční publikum nemůže ocenit) a schopnost přímého oslovení diváka. Rozpoznala radikální rozchod mladého autora s vyčerpanou estetikou šifer a alegorií, kterou za Ceauşesca kultivovali tvůrci předchozích generací.
Na festivalu v Cannes (sekce Čtrnáctideník režisérů) si Puia poprvé všimla cizina. Avšak v rumunských kinech se na Zboží a peníze přišly podívat pouze 4 246 diváků a v domácím žebříčku za rok 2001 jej předstihlo devět obnovených premiér včetně Dáků (Dacii, 1966) od „dinosaura" Sergia Nicolaesca. Jak prohlásil kritik Alex Leo Şerban (1959-2011): „Jaký paradox: látka je svěží, herci jsou svěží, svěží jsou i repliky atd., ale publikum si svěží formu nepřeje; chce story ? la Hollywood…" Podle názoru Mihaie Chirilova (1971) zůstalo snobské publikum chladné, jelikož se nasytilo kaviárem (Tarkovskij, Kieślowski, Wong Kar-wai…). - Jaromír Blažejovský (Letní filmová škola)