Doznání

Pocitově velice nepříjemná záležitost, týráním vynucené doznání mi vůbec neudělalo dobře, 50. léta vnímám jako extrémně hnusný komančský flek v našich dějinách a ta "pravda strany" mi obrací žaludek ještě teď (a dlouho bude). Co musím pochválit, je strhující Yves Montand, to, co tu předvádí, je dech beroucí. Nicméně neodpustím si dovětek: "s čím kdo zachází..." (14.02.2020)

Gavrasov fanúšik by očakával práve tie jeho nekonvenčné, tristné spôsoby, kde sa zlievajú časové roviny a nespoľahlivý rozprávači v zmysle narušenie prirodzenej kontinuity, ale k ním sa režisér dostáva postupne. Priznanie je velice sofistikovaný politický triler pracujúci s veľmi silnými technickými komponentmi, ktoré zvierajú svet hlavnej postavy okolo kolečkovitej kazajky, z ktorej niet cesty späť. Kauza Slanského procesov a spol. tu je jednoznačná, ale mená sa nespomínajú (skôr funkcie, keď je to pre prípad nezbytné) a ku Gavrasovým ľavicovým postojom, v ktorých vidí svoju súčinnosť v kontemplácii postáv, s ktorými sa názorovo stotožňuje sú tu iba minimálne. Film je skrátka výbornou a docela vernou rekonštrukciou historickej atmosféry 50rokov a veľmi cenný príspevok pre budúce generácie. Na Z to pochopiteľne nemá, ale čo predsa? (04.07.2017)

Většina filmů natáčených na Západě o zemích za železnou oponou trpí (přinejmenším pro našince) naivitou a selhává v řadě citlivých detailů. Doznání sice nemohlo být vzhledem k zostřující se situaci po okupaci natočené u nás a realizace proběhla ve francouzském prostředí, ale na výsledku to vzhledem k poradcům a známé Gavrasově pečlivosti není vidět. Costa-Gavras je známý svou angažovanou tvorbou a na tématu politických procesů ho zaujala jednak možnost konfrontovat hořkou realitu "lidových demokracií" se stále přetrvávající naivní představou radikální intelektuální levice o životě v zemích "socialistického tábora", jednak i psychika obžalovaných vystavených extrémnímu psychologickému nátlaku a mučení. Velkou roli na úspěchu snímku mělo vedlo Gaversovy režie i angažování Yvese Montanda a Simone Signoret do hlavních rolí. Jestli má film v něčem slabinu, pak v tom, že vychází z Londonovy knihy, která je pochopitelně velmi osobní a nemusí být vždy objektivní. Přesto je to jeden z nejsilnějších filmů o zločinech komunismu, který měl velký vliv na odhalení podstaty komunistického systému po celém světě. Celkový dojem: 90 %. (23.02.2013)

Divácky těžko uchopitelný, mimořádně náročný film, která má přesto důležité místo v dějinách. Costa-Gavras nebyl žádný troškař, a pustil se do toho po okupaci vojsky zemí Varšavské smlouvy naplno. Montand je skvělý, neméně skvělí jsou i dabéři (výčet by byl tentokrát dlouhý, mrkněte na dabingforum). Nestává se často, aby se na Západě povedl film pojednávající o Československu (Kunderovu adaptaci Nesnesitelná lehkost bytí natočenou Američany považuji za hodně vzdálenou realitě). Výkon podala i "Spálené stodoly" Signoret. (29.10.2019)

Takhle to dopadne, když někdo točí o něčem, o čem ví jen prd a z doslechu. Černobílá agitka naruby, kde jsou jen ti hodní a ti přehnaně zlí, proklamují se různá hesla, ale chybí tomu jakákoliv životnost. Navíc když se hlavnímu hrdinovi pořád říká Gérard, jeho žena má na stole jen francouzské knížky a auta projíždějí ulicemi Londýna, mám problém věřit, že se to odehrává v Československu 50. let. Celé je to natočené v podstatě stylem mluvících hlav, což je na dvě a čtvrt hodiny poměrně nudné a nezáživné, zvláště při tom zmíněném proklamování hesel - snad nikdo tam nemluví normálně, každý prostě musí pronést nějaké "moudro" ("Chováte se jako nacisti!"). Ucho dokázalo ten strach a psychologii postav podat daleko hlouběji a řekněme hororověji. A pokud chce někdo skutečně poutavý, vtahující a nečernobílý příběh o tom, jak komunistická revoluce začala požírat samu sebe, doporučuju knihu od Arthura Koestlera Tma o polednách. (18.09.2022)