Belyj oryol

Véča

V roce 1928 měl Protazanov své nejlepší filmy již za sebou. Pryč jsou doby carského Ruska, kdy v jeho filmech hrál Ivan Mozžuchin role důstojníka Herrmana či otce Sergeje. Odešlo již i krátké údobí francouzské emigrace, kde Protazanov natočil vynikající drama Justice d'abord, opět s Mozžuchinem v hlavní roli. Pravda, svůj návrat do Ruska uvedl filmem Aelita, který je pravděpodobně prvním ruským sci-fi filmem, ale co pak? Jeho následující filmy se nijak výrazně nevyvíjely svojí formou a jejich hodnota upadala. Stále se částečně držely v konvencích salonních melodramat, do nichž vstupovaly motivy poplatné sovětské ideologii. Člověk z restaurantu byl již jen relativně nezáživným příběhem muže zaměstnaného v restauraci a jeho dcery, kteří se dostanou do nepříjemností s vedoucími podniku. V Řádu bílého orla je ale toto dotaženo ještě více do extrému. Dvě ohniska narativu tříští zbytečně děj a protikladnost linie odehrávající se mezi dělníky sice kontrastuje s životem v gubernátorových salonech, ale bez jakékoliv smysluplné funkceV Deseti dnech, které otřásly světem sice Ejzenštejn vypráví podobný příběh, který je ale stmelen dohromady montáží, kdežto Protazanov se těžko odpoutává od zažitého stylu a vrcholem avantgardnosti v jeho filmu je série několika prolínajících se záběrů. Výsledek z několika simultánně vyprávěných příběhů diváka spíše dezorientuje než cokoliv jiného. Protazanov pak pokračoval ještě dále ve své linii úpadku a film Vrtochy lásky byl už jen ukázkou toho kam vlastně svou tvůrčí drahou směřoval v 2. polovině 20. let. Nejvhodněji pak na Řád bílého orla sedí rčení jednoho mého "oblíbence" - "Je to průměrný průměr." A to se vším, co k tomu patří.(9.3.2010)