Reklama

Reklama

Mojžíš a Áron

Hudební / Drama
Rakousko / Francie / Západní Německo / Itálie, 1974, 105 min

Recenze (4)

Dionysos 

všechny recenze uživatele

Pnutí a chvění nitra, osudy národa, děje a zlomy - to se dá zachytit s minimální oporou vnějšku, akce a materiální reprezentace: slova a hudba, svrchovaně nematerialní entity, jež mají tu nejsilnější božskou moc jen svým zazněním přivádět věci k jejich vzniku, uskutečnit je. Straub/Huillet s očišťující mocí uměleckých proroků zvěstují příchod filmové ideje, v níž je filmové slovo maximálně podřízeno, aby neposkvrnilo průzračnost zvěstování. Klasický kánon Strauba/Huillet, v němž nic neodvádí pozornost od nejmenších záchvěvů, které dík tomu dostávají stejně jako voda na poušti tisíckrát znásobenou zivotadárnost, vytváří jedno z jeho nejdokonalejších děl, v němž se klasická biblická tradice snoubí s klasikem Schoenbergem a vytváří klasické a typické dílo těchto filmařů. ()

Reklama

radektejkal 

všechny recenze uživatele

2LP s touto Schonbergovou operou mám zhruba od roku 1974, tedy od roku, kdy se tato in-scenace (na víc stejně nemá) natáčela. Nevím už sice, kdy jsem ji poslouchal naposledy, ale hudba mi přišla netušeně lahodná, skoro jako world music. Ani Schonbergovo ideové pojetí obrazu (Áron: Ein Volk kann nur fühlen. Kein Volk kann glauben, was es nicht fühlt.) mi není cizí. A stejně tak i režie, která si vystačila málem ("málo" není redukce podstatného) mi přišla k duhu. - Ještě 3 možná nedůležité poznámky: 1. Film je dedikován "Holgeru Meinsovi, J.M.S. a D.H." (Holger Meins, student, člen RAF, zemřel 9. 11. 1974 na následky hladovky), 2. Včera jsem poslouchal úvahu Milana Kundery o Schoenbergovi (kniha "Nevědění"), která se mi moc nelíbila. 3. Garmon, jako muzikant, by tu měl podat lepší důkaz, proč je tato poměrně neproblémové a nekonfliktní provedení horší než apartní nevkus (tomu rozumím) Petra Weigla. - Mojžíš Aron: stále aktuální! ()

garmon 

všechny recenze uživatele

Musim říct, že germánská rigidnost, která z tohoto na hony čiší, mi vůbec není příjemná. Schoenberg je vtipně poslouchatelný jen v pasážích zlatého telete. Straubovi komparzisti jsou evidentně otrávení patosem a nesmyslností celé produkce. Nápřah k nekompromisnosti je vždy hodný ocenění, ale co se filmových oper týče, zůstanu u apartního nevkusu Petra Weigla - je tak nějak bližší jádru žánru. ()

Galerie (3)

Reklama

Reklama