Chuť čaje

Japonská kinematografie mě vždycky dokáže něčím překvapit a usadit natolik, že místy přestanu dýchat a odevzdaně sleduji svět, kde je všechno tolik jiné a fascinující. Jejich snímky dokáží disponovat nějakou neznámou energií a dravostí, která se řítí kupředu za doprovodu řady vizuálních nápadů a netradičních pojetí tradičních situací. Chuť čaje mě zpočátku omámila a připomněla mi, proč mám filmy těchto šikmookých ďáblů tak moc rád. Dokázala vyprávět odysseu jedné nepříliš obvyklé japonské rodiny s takovým entuziazmem, že jsem se skutečně nechytal a hltal jednu vynikající scénu za druhou. Vlaky vyjíždějí z hlav zamilovaných teenagerů, strýčkové vyprávějí geniální historky z dětství, kdy upustili h...o na neznámé velké vejce v lese a pak je pronásledoval potetovaný krvácející duch (navíc s úžasnou pointou), holčičkám se zjevují obří verze jich samotných a zírají na ně, energií překypující dědečkové vnášejí do rodiny neustálý vzruch a ani další členové této podivné famílie by se nedali označit za normální, třebaže by stálo za to se s nimi někdy rozhodně potkat. Režisér Ishii chrlí v první půlce na diváka jeden nápad za druhým, nehledě na úchvatně praštěný japonský humor, který si navíc umí vychutnat natolik, že z normálně jen trochu vtipné scény udělá jejím naddimenzováváním dokonalou záležitost (na šéfa naštvaná kolegyně v práci vypovídá za vše). Jenže ouha, zatímco první hodinu filmu považuji za jednu z nejlepších věcí, co jsem na plátně za hodně dlouhou dobu potkal, po zmíněném dokonalém potrestání šéfa v práci najednou jakoby se film zastavil, znormálněl a filmařům došly nápady. Jistě, občas dojde na neuvěřitelné scény typu velmi netradičního hudebního klipu, hardcore otaku v metru, nebo rychlerostoucí slunečnice, ale vzhledem k faktu, že film má NESKUTEČNÝCH 143 minut, nejraději bych vrazil režisérovi a střihačovi nůžky do rukou, pistoli k lebkám a donutil je sříhat, stříhat a stříhat. Později již poměrně standardní rodinný příběh se skutečně nemůže rovnat síle úvodních sedmdesáti minut. A je to veliká, veliká škoda... (23.07.2004)

Malý veľký film o malých veľkých veciach. Lyricky a nekonzistentne ako sa len dá rozpráva mikropríbehy zo života poriadne trafenej rodinky na japonskom vidieku. Na rozdiel od iných ma najviac oslovil záver. Deduškove notesy, strýčkov príbeh a muzikálová vsuvka ašpirujú na plný počet, avšak veľkou škodou je, že režisér nevystrihal aspoň pol hodiny, pretože takto je to len 8/10. No a malá poznámka na záver...keby bol Kusturica Japonec, jeho filmy by podľa mňa vyzerali presne takto. (21.02.2006)

Celý film je sledem více či méně bizarních momentů, někdy zábavných, jindy zase méně. Není to úplně marné, koukat se na to dá, ale je to celé poněkud rozvláčné a příliš dlouhé. Člověk je rád, že už to skončilo. Myslím, že tři hvězdičky jsou tak akorát. Mimochodem ve filmu si zahrála středoškolačku i zpěvačka Anna Tsuchiya, která není skoro k poznání.. ;-) (21.10.2008)

Tento film dává nový smysl pojmu dadaistický humor:) O ději nemá smysl se bavit - celý film je jen řetězem více či více absurdních scén, které jsou tu a tam k zbláznění vtipné (až jsem litoval, že něco podobného nenapadlo mě:-), tu a tam krásně poetické a melancholické, ale tu a tam ve mě vzbuzovaly pocit, že jedinými, kdo se bavil, byli tvůrci filmu (většina japonských kulturních tradic je zkrátka pro našince těžko pochopitelná:). Kdyby byl film o hodinu kratší, bylo by to lepší. Každopádně originálních nápadů je tu na rozdávání! (02.07.2004)

Miestami roztomilý, úprimný a zábavný, ale väčšinou nudný a nezmyselný mižmaš obrazov života rodinky na japonskom vidieku. Nevyčítam režisérovi že je úleťák, ale neodpustím mu, v čo svoje vízie transformuje. Väčšina dialógov v tomto filme je nútenou improvizáciou bez konceptu a zaujímavé scény vydávajú na pol hodinu zo 140 minútovej dĺžky! (04.07.2004)