Pohádka o touze

Příšerně stylizovaná kulisová pohádka do moderního nebo zcela bezkrajinného světa s plejádou známých herců, ale pro děti zcela nezajímavá, bezkrevná a naprosto podivná. Takových se v Československé televizi natočilo víc a dle mého názoru to byla jen černá díra na peníze. Tento styl pohádky nemá v televizi co dělat. Hudba: Ladislav Simon (09.12.2012)

No tak nevím, čím se sjel Petr Janiš při psaní scénáře a co si potřebovali vyzkoušet (nebo spotřebovat a vykázat) Jan Ritter a Zuzana Lesáková (scéna a kostýmy), ale vzniklo podivné deklamování v jakýchsi egyptskoasyrských kostýmech, kde se hlavně spotřebovala spousta tylu na zakrytí stěn studia a kostýmy tančících, hodně umělého kouře na zakrytí podlahy, předstírání vodní hladiny nebo snad že by na vytváření snové atmosféry, proboha? Chvíli v bílém, okrovém a pastelovém, chvíli v modrém nebo zeleném, Kývání kamerou, rozostřování a bublání jako že je Ondřej Pavelka pod vodou, modrá hlava štiky (v životě asi tuto rybu neviděli). Brnkání na jakýsi strunný nástroj a nějaké šmytce. Dialogy jako Otče, z čeho roste krása leknínu? Z našich slz, dcero. Což nejsme šťastni? NEBO V tom, co se nám ukrývá je podstata pravého poznání – deklamuje pan Lukavský svým krásným hlasem OMG Kateřina Brožová natahuje ruce, Alexej Pyško sošně stojí, Jiří Langmajer vyděšeně jakopádluje klackem s jakýmsi naběračkoidním průhledným přílepkem na konci, postavy se jmenují Lekió, Lotién, Lokéna, Loló, Lelé, Lóna Lotus Lotén a podobně, takže pochopitelně po pěti minutách už nikdo neví, kdo je kdo a všem je to asi jedno. Nedejbože aby tohle vidělo malé dítě jako pohádku, to by je mohlo doživotně poznamenat. Ještě že existuje rychloposuv, povinné sledování v reálném čase bych považoval za hodně brutální mučení. (15.05.2015)

moc by mě zajímalo, pro koho autoři tuto pohádku zamýšleli realizovat, protože pro děti to rozhodně nebylo. Pathetická gesta, sošné postoje, tklivé proslovy, někdy dost nepochopitelné jednání jednotlivých postav (zajímavý je v tomto hlavně král jezera, který je tak pln emocí, že je krom slov musí vyjadřovat i tancem a vypomáhat si výměnnými obchody se záhadným božstvem - Modrou štikou). k tomu děsivá hudba, podivné kostýmy a opět maximální studiovitost. Skupinka odstrašujících pohádek je opět o jednu bohatší. (22.02.2018)

Tři dcery Času handrkující se o vládu - Minulost, Současnost a Budoucnost. Holky jsou pevně instalované na stupíncích vzdálených od sebe přesně tak, aby mezi nimi byla spojitost, ale s vymezenou hranicí. Ve dvou jezerních královstvích se zvláštním způsobem tančí a děti tamních vládců koukají do nebe a nechají si zdát rozhárané, hormony ovlivněné, sny. V důsledku pubertální revolty se setká den s nocí a ti dva se na první pohled (z docela velké dálky) zamilují. Díky téhle lásce ostrouhá vládce jezera, který místo lízání ran a šolichání ublíženého ega zvolí cestu pomoci šťastnějšímu sokovi. Dialogy v pohádce připomínají moudra z náhodného generátoru slov. Je to pochmurné, patetické a emoce postav nedávají smysl, a to včetně lásky ústředního páru. Další zmatení způsobují šílená jména všech postav, všichni se jmenují od el, je jasné, kdo za tímhle majstrštykem stojí - Lobotomie! (09.01.2016)

Další z mé osobní kategorie nazvané tzv. alegorické... Jak kostýmy, kulisy, tak jména či pohyb všech postav je podivný a místy připomíná vzpomínku nebo sen po požití LSD. Láska ústřední dvojice je podivná, vždycky mě překvapí, kolik k takové zamilovanosti stačí. A pak už je vše temné, patetické a šíleně podivné. Přiznám se, že mám rád klasickou pohádku v níž hraje roli česká selka a (ne)obyčejný chasník a král s královnou nenosí na hlavě podivnou WC mísu. Kostýmy jsou trochu hozeny do Egyptského (orientálního) stylu. (19.02.2024)