Obsahy(1)
Milenec Lady Chatterleyové je nejproslulejší a nepochybně i nejkontroverznější dílo anglického prosaika, básníka a esejisty Herberta Davida Lawrence (1885-1930).
Řadu let byla tato kniha považována spíše za pornografii, byla zakazována a cenzurována a teprve později, snad v souvislosti s překotným vývojem tohoto století, byla pochopena a rehabilitována jako umělecké dílo, vypovídající jedinečným způsobem o své době a jejích rozporech. Lawrencovy předchozí romány, Synové a milenci, Duha, Zamilované ženy či Opeřený had, se soustřeďují na otázky erotického života člověka, na vztahy mezi mužem a ženou, rodiči a dětmi, na vnitřní, podvědomé podněty a motivy lidského jednání - a toto soustředění zcela jistě není samoúčelné. Literatura, stejně jako svět kolem ní, se otevírá novým podnětům, které přináší pád pochopitelného, přehledného světa 19. století a zřetelný nástup čehosi nového, divokého, zahlcujícího.
Jistě není náhoda, že Milenec Lady Chatterleyové byl napsán po první světové válce, v roce 1928. Co jiného než neuvěřitelné, do té doby nepředstavitelné válečné běsnění opět pokládá na stůl základní otázky lidského bytí. Kdo jsme, jaké jsou naše skutečné hodnoty a cíle, jaké jsou naše naděje.
Lawrence odpovídá milostným příběhem společensky nerovné dvojice, drsným, divokým, nezakrývajícím. Provokuje vášnivým střetnutím osvobozujících se citů a přežívajících konvencí, svobodným projevem, obsaženým v samém textu, jeho stylu a výrazivu.
Zdá se, že Milenec Lady Chatterleyové byl vždy jistou výzvou. Inspiroval již několik audiovisuálních adaptací, tou zatím poslední je televizní film scénáristy a režiséra Viktora Polesného, který vznikl v České televizi, v tvůrčí skupině Alice Nemanské a Heleny Slavíkové. Stále je to v první řadě vášnivý milostný příběh společensky nerovné dvojice, ovšem jeho vnitřní rozměr chce odpovídat skutečnosti, že film vzniká na konci století, v době posunuté ještě o něco dále právě tím směrem, kterým nejistě hledí hrdinové Lawrencova románu. Osvobozující vášeň upřímného vztahu souvisí s těžkou a mnohdy i bolestnou nadějí, kterou potřebovali lidé tehdy - a kterou stejně intenzívně potřebují i dnes.
Film a jeho téma dává příležitost k mnoha mimořádným uměleckým výkonům, nejen hereckým (Zdena Studénková, Boris Rösner, Marek Vašut, Johana Tesařová, Zuzana Bydžovská a další), ale i výtvarným (architekt Martin Martinec a především kostýmní výtvarnice Jarmila Konečná) či hudebním (Emil Viklický). Pozoruhodnou a vrcholně naplněnou šanci tu dostává i kameraman Josef Špelda.
"Do budoucnosti nevede žádná hladká silnice" - píše před zhruba sedmdesáti lety H. D. Lawrence ve svém románu Milenec Lady Chatterleyové - "místo toho obcházíme nebo přelézáme překážky. Musíme žít bez ohledu na to, kolik obloh se nám zhroutilo..." Jednoduché tvrzení, kterému však ani ubíhající čas neubírá na znepokojivém důrazu. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (25)
Hmm, Rösner tady byl fakt "k pomilování", pokud se to dá říct také jinak než neslušně. Předlohu jsem četla a je to jeden z těch případů, kdy mi byl o trochu milejší právě film. Oba dva herci hlavních rolí, jak Zdena Studenková, tak Boris Rösner jsou pro mě magnetem pro sledování jakéhokoli filmu s nimi, a tady jsem byla opravdu spokojená. Jak tam kolem sebe ze začátku tak tancovali nebo scéna s frantíkem, neuvěřitelný. Ovšem jak už tady kdosi psal, vytknout se tomu dá jediné: řev Bydžovské mi také lezl pěkně na nervy, a protože jsem citlivka citlivá Marka Vašuta mi bylo zase strašlivě líto. Každopádně už by to ČT mohla zařadit na nějaký víkend do programu, mám pocit, že na to čekám věčnost. Update 2020: Po shlédnutí tohoto filmu opět po jedenácti letech musím teda říct, že Zuzana Bydžovská hrála taky úžasně, výborně jsem se bavila, na tomhle filmu se snad nedá vytknout nikomu nic. Co jsem opomněla zmínit je sugestivní hudba od Samuela Barbera Adagio for Strings, která dodává tomuto filmu nezapomenutelnou atmosféru. Když Boris Rösner jako milenec odchází za soumraku po louce směrem k lesu, v kabátě a s puškou přes rameno, a tahle hudba hraje naplno, neubráním se už asi nikdy slzám. Takovej krásnej chlap. Atraktivní, tak strašně silně, že mám pocit, že omdlím už jen, když se na něj dívám v TV, a co teprve, když promluví, to jsem hotová. Pro mě jednoznačně nejlepší film s ním. ()
Už je to delší dobu, co jsem tuhle inscenaci viděla. Zahraná sice byla dobře, ale jako celek mě moc nenadchla. Zdena Studenková a Boris Rosner (jinak moji oblíbení herci) nebyli pro své role vybráni dobře - už jen s ohledem na věkový odstup. Skuteční hrdinové podle knižní předlohy byli zhruba o 10 let mladší. Navíc role Mellorsovy manželky v podání Zuzany Bydžovské zde měla úplně zbytečně velký prostor. Právě to, co si zhruba po osmi letech z téhle inscenace pamatuju je řev Zuzany Bydžovské. Přitom tahle postava v knížce vůbec takový prostor a vlastně ani důležitost neměla. ()
Ach, kdybych jen nečetla předlohu dřív, než jsem viděla film! Moje představy se s režisérovými shodly snad jen v obsazení Borise Rösnera do hlavní role (když už tu nebyl Petr Čepek) a Johanny Tesařové. Jinak mi film připadal poněkud ostýchavý až stydlivý oproti předloze - a Marek Vašut poněkud málo churavý "chcípáček"... no, možná jsem moc náročná, ale zdá se mi, že z takové předlohy se dalo vytěžit víc! ()
Pro mě nejlepší zpracování Lawrencova stejnojmenného románu. Režisérovi a scénáristovi se mistrně podařilo osekat politizující rovinu knižní předlohy - sice důležitou a pro dobu vzniku jistě aktuální, ale zdlouhavě popisnou a odvádějící děj mimo základní vztahový příběh hlavních hrdinů. Marek Vašut má ve svých filmových rolích opravdu velké kvalitativní výkyvy a řekla bych, že je to především vina špatné režije, když hraje nepřesvědčivě, avšak roli lorda Chatterleye pokládám za jednu z jeho vůbec nejlepších. Vzbuzuje soucit i nenávist, působí důstojně i směšně, jeho postupná proměna je děsivá. Takže smekám jak Vašutovi, tak Viktoru Polesnému. Že Zdena Studénková byla na roli stará?....ale vždyť ona stojí před zrcadlem, děsí se proměn svého těla, uvadání, stárnutí bez toho, že by dala život......herečka zahrála lady naprosto přesvědčivě a strašně jí to přitom slušelo. Přesně jako v knižní předloze, po navázání vztahu s hajným zkrásněla - a nebylo to jen mistrovstvím maskérek. No a Boris Rösner........šlechtic a pobuda v jednom. Neuvěřitelně drsný, svůdný, nepolapitelný. ()
Patrně jedno z nejskandálnějších a nejkontroverznějších literárních děl první poloviny dvacátého století není ve skutečnosti ani tak skandálním a kontroverzním, jako spíše nepohodlným či příliš pravdivým. Vezmeme-li v úvahu rok vydání (1928, tedy pouhé necelé dva roky před autorovou smrtí), nemělo by nás to příliš překvapovat, ale nesmíme zároveň zapomínat, že prostředí, v němž se román odehrává, míří do nejvyšších společenských kruhů. Osobně se domnívám, že Lawrencovi se jednalo spíše o postižení doby, zmítané stále ještě traumatizujícím zážitkem z první světové války, která se chtě nechtě stává katalyzátorem všech dramatických událostí. Válka připravila lady Chatterleyovou o manžela, o čest, o společenské postavení, o všechno, co kdysi považovala za své štěstí a za svůj domov. Pokušitel se stává obětí vlastního chtíče a zprvu banální nevěra přerůstá v hluboký milostný cit, jenž boří hranice konvence a všednodennosti. Možná, že právě tato snaha o co nejpřirozenější zachycení zcela přirozených skutečností povyšuje román nad díla soudobé žánrové literatury, byť další Lawrencova tvorba zůstává takřka neznámá a celkově bezvýznamná. Režiséru Polesnému se s maximálním zaujetím a do detailů propracovaným scénářem podařilo vytvořit vskutku výjimečný televizní film, jehož dominující hodnotou zůstávají vedle obrazově působivých sekvencí herecké výkony hlavních představitelů. Fascinující portrét předčasně vyhaslé ženy, která od života stále ještě něco očekává, načrtává mimořádným způsobem nedoceňovaná Zdena Studénková, jež zde prokazuje dosud neodhalenou mnohovrstevnatost svého hereckého umění. Jednoho ze svých vrcholů tu dosahuje Boris Rösner a především Marek Vašut v psychologicky náročné roli ochrnutého egoistického majitele panství; pozornost zasluhuje i vynikající výkon neprávem upozaděné Johanny Tesařové. Podíváme-li se střízlivýma očima na stav polistopadové filmové i televizní dramaturgie, musíme uznale souhlasit s tím, že MILENEC patří k nejzdařilejším výsledkům této chmurné bilanční statistiky a podobné démanty bychom proto měly objevovat se stejnou rozkoší, s jakou dnes a denně objevujeme nevyhasínající sílu lásky. ()
Reklama