Dvadsať režisérov natočilo podľa presného zadania osemnásť päťminútových filmov odohrávajúcich sa na rôznych miestach v meste Paríž a rozprávaných z rôznych pohľadov o láske. Tie príbehy by sa vlastne mohli odohrávať v ktoromkoľvek z veľkých európskych či amerických miest, ale práve parížske kulisy im dodávajú tú správnu atmosféru, pretože Paríž to nie je len tak nejaké mesto. Paríž je kúzelná, Paríž je šľapka, Paríž je perla oblečená na stuhe Seiny a tiež ďalšie desiatky a stovky vecí, ktoré v nej videli generácie básnikov, maliarov, politikov i obyčajných smrteľníkov za tie viac než dve tisícročia. (Horrorshow)
Osmnáct skvostných miniatur, osmnáct ledovců uprostřed moře lásky. Osmnáct kvalitativně rozverných příběhů, které spojuje jedno město. 1. Montmartre (Bruno Podalydès): Jalová historka s trapně jednoduchou myšlenkou a pointou, jež vyšuměla do ztracena - 60%. 2. Quais de Seine (Gurinder Chadha): První z příběhů emigrantů žijících v Paříži a rovnou ten nejnasládlejší, pohádka jako od Disneyho – 50%; 3. Le Marais (Gus van Sant): Nejtajemnější povídka, která může být jenom o dvou spřízněných duší, ale taky nemusí – 65%; 4. Tuileries (Joel a Ethan Coen): Spojení Steve Buscemi + bratři Coenovi + pařížské metro zní slibně, jenom lehoučce úsměvný střet typického loosera se zamilovaným párem spíše zklame – 70%; 5. Loin du 16éme (Walter Salles a Daniela Thomas): První z menších vrcholů celého projektu, téměř bezeslovný výsek z pracovního dne jedné emigrantky začíná a končí mezinárodně srozumitelnou uspávankou – 80%; 6. Porte de Choisy (Christopher Doyle): Tak tahle pošahanost šla zcela mimo mne, nestačil jsem zírat, kolik nesmyslů lze natřískat do nějakých sedmi minut – 20%; 7. Bastille (Isabel Coixet): Coixetovou snadno poznáte podle typicky posmutnělé nálady a silnému emočnímu náboji, zamrzí ta kapka klišé v závěru – 75%; 8. Place des Victoires (Nobuhiro Suwa): Pozoruhodný výkon Juliette Binoche v lehce snovém příběhu o střetu neposkvrněného dětského světa se smrtí – 75%; 9. Tour Eiffel (Sylvain Chomet): Můj favorit n°1, nadevše kouzelná fantazie z nepopsatelného (neboť slovy pohrdajícího) světa mimů, skoro tak rozkošné jako Trio z Belleville – 95%; 10. Parc Monceau (Alfonso Cuarón): V jediném záběru natočené hříčka s pointou, pro kterou rádi přehlédnete celkovou samoúčelnost – 80%; 11. Quartier des Enfants Rouges (Olivier Assayas): Opět povídka založená na pointě, ale navíc přidávající trpký doslov a fajn výkon Maggie Gyllenhaal – 80%; 12. Place des fêtes (Oliver Schmitz): I při své zkratkovitosti velmi působivý, jakožto smutný pohled do pařížského podsvětí – 80%; 13. Pigalle (Richard LaGravenese): Dvě herecké legendy (Hoskins, Ardantová) hrají suše konverzační hru s divákem i sami se sebou – 60%; 14. Quartier de la Madeleine (Vincenzo Natali): Zpola úspěšný pokus o žánrové zpestření – silně stylizovaná hororová love story doplácí na svou chladnost – 70%; 15. Père-Lachaise (Wes Craven): Překvapivě nehororový, leč nikoliv hororových prvků prostý příspěvek Wese Craven je koncipován jako miniaturní pocta Oscaru Wildeovi (vtipně obsazený Alexandr Payne) – 70%; 16. Faubourg Saint-Denis (Tom Tykwer): Povídka, pro kterou bude Paris Je taime zbožňovat nejvíce lidí – videoklipově sestříhaná historie jednoho vztahu končí dechberoucí větou „I see you“ – 90%; 17. Quartier Latin (Gérard Depardieu a Frédéric Auburtin): Díky sympatickým hercům úhledně nazdobená jednohubka poněkud mdlé chuti – 55%; 18. 14e arrondissement (Alexander Payne): Payne na (pro něj typickém) příběhu průměrné Američanky názorně předvádí, jak snadné je zamilovat se do Paříže a dává konkrétní podobu názvu celého projektu – 85%. Ačkoliv bych minimálně kvůli třem kouskům tohoto přeslazeného dezertu (jako kontrapunkt doporučuji Kassovitzovu Nenávist) rád hodnotil pěti hvězdičkami, musím brát v potaz značnou kvalitativní (i náladovou) nevyrovnanost a doufat v jinou, lepší a komplexnější poctu městu nad Seinou. Apendix: Slovo „rozmanitost“ je na místě, řeší však něco? 75% Zajímavé komentáře: Adrian, Nathalie, DaViD´82, A.Kesher, HAL, wipeout, Lestat
Jde milovat tenhle snímek a děkovat za něj kvůli jednomu jedinému krátkému filmu, který obsahuje? Protože přesně tak to cítím. Krátké filmy jsou točeny opravdovými kapacitami, ale polovička z nich nedokáže na délce 7 minut stvořit něco opravdového a obdivuhodného. Proti nim stojí hlavně Tom Tykwer a jeho True. Neskutečná báseň o jednom vztahu slepého chlapce a začínající herečky. Poprvé mi Tom vyrazil dech zapojením hudby a obrazu do celku, který dává úplně jiný rozměr zpětnému pohledu na jejich vztah. Úderné, citlivé a tolik pravdivé. Podruhé mě mrazilo od prvního pohledu na slepého chlapce, jak zvedá telefon. Potřetí jsem obdivoval lehkost myšlenky, která na 7 minutách působí jako román, který by mohl ještě mnohé vyprávět. Popáté ... Radši se budu věnovat i dalším. Gus Van Sant a jeho segment "La Mairas". Strohé, všeříkající a reálné. Takhle si představuji sedm minut, které řeknou více než 100 stran papíru. Velmi příjemně mě překvapil Joel a Ethan Coen, který i přes stále stejně tvářícího se Stevea Buscemi vytvořil velmi příjemnou záležitost. Chometovi mimové jsou naprosto zvláštní a rozhodně si získají velký obdiv, díky své sympatičnosti. Nesmím ani zapomenout na Alfonso Cuaróna, který natočil svých sedm minut (pokud se nepletu) jako jeden dlouhý záběr bez střihu. Bohužel trochu forma a myšlenka přerostla přes výsledek. Také tleskám američance, která se v posledním segmentu od Alexandera Paynea konečně rozhodne zaletět ze států do města lásky. Segment, který se snaží poukázat na to proč je Paříž městem zamilovaných a krásně tak zakončuje celé dvě hodiny. Jsem moc rád, že někdo přišel s podobným nápadem a zkusil něco nového, jen doufám, že příště bude výběr režisérů a jejich příběhů trochu skromnější.
Pariz - to je zena v muzovom objati, matka s pohladom nehy k svojim detom, samota iduca ruka v ruke s laskou, smutok hrajuci vecnu sachovu partiu so stastim, radost v okamihoch i dovera vo vecnost mesta milencov, ludia minajuci sa i k sebe velmi blizki, ... . Pariz ocami reziserov, Pariz vnimany skrz emocie divakov. Z ponukanej ovocnej misky nie je ani jeden plod zly, viacere su velmi dobre, zopar ich je vybornych a dva su pre mna nesmrtelne. Konkretne - Tykwerov pribeh prichadzajuci sta z ineho casopriestoru, na druhej strane Payneov "14th arrondissement" - pre mna az prilis osobity a doverne znamy. A vsetko okolo vzbudzujuce pocit z radostneho prezivania "otvor oci a skus pochopit, ake je stastie na Zemi zit". Transgresia od konkretneho miesta na celok, poznanie ze kazdy mame svoj/nas "Pariz" v sebe - kedykolvek a kdekolvek.
1: Tahle povídka mi téměř nic neříkala, přišla mi až příliš jednoduchá a jestli v téhle jednoduchosti bylo nějaké větší kouzlo, tak mi opravdu uniklo, dle mého tam nebylo ani to nejmenší, 30% // 2: Pro někoho až moc typická happyendovská slaďárna, pro mě krásně vykreslený „klasický příběh“, který se v dnešní spleti až neuvěřitelných situací občas ztrácí, je to škoda, protože kouzlo je nezaměnitelné, 80% // 3: Gaspard Ulliel je zatraceně sexy a spolu s Eliasem McConnellem by u mě zcela určitě vyhráli cenu jako největší fešáci celého snímku, jeho ukecanost a snaha narovinu vše říct, přitom mít zábrany a jen nevinně naznačovat, neměly chybu, 90% // 4: Steve Buscemi se do téhle role jako vždy perfektně hodil a i když tuhle bratrskou režisérkou dvojici příliš nemusím, pokud by točili takového krátkometrážní snímky, milovala bych je, 80% // 5: Nádherné, strhující, smutné, dechberoucí, při pohledu emigrantky směrem na svoji zaměstnavatelku, se mi chtělo skoro brečet, mistrovky zahrané, 90% // 6: Tak tohle opravdu ne, nedávalo mi to vůbec smysl, přišto mi to příliš trhané, rozházené, 30% // 7: Velmi realistické, silné téma, které bylo natočeno s velkou lehkostí a nenásilně, velmi něžně ukázalo, že láska i nemoci přechází, opravdu krásné, 80% // 8: Tenhle snímek stojí celý na výkonu Juliette Binoche a já jsem strašně ráda, že po tom odpadu, co jsem s ní viděla posledně, můžu prohlásit, že tohle je snímek jí hoden, 90% // 9: Tak tenhle kousek nepotřebuje slovní komentář, stejně tak jako nepotřeboval sám o sobě slova, 90% // 10: Jeden z mých největších oblíbenců opět boduje. Jeden záběr, spostu slov, krásná pointa .. 90% // 11: Snímek, který mě svým zpracováním pohltil snad úplně nejvíc, 90% // 12: Tohle dílo pro mě nemělo jednu jedinnou chybu, 100% // 13: Tenhle film na mě působil jako bonboniera, velmi chutná, ale něco chybělo , 70% // 14: Upírská lovestory, která vlije krev do žil, krása, 80% // 15: Nádherná pocta Oscaru Wildeovi, ona ústřední dvojice byla bezchybná, 80% // 16: Tohle dílo komentovat nehodlám, pro mě je to božstvo nad božstvo, 100% // 17: Velmi inteligetní, ironické, sarkastické, přesto bravurní dílo, 80% // 18: Nádherné zakončení něčeho, co v mém srdci zůstane navždy, 90%
Velmi příjemný zážitek, vyladěný především na vlnu pohodové melancholie a milostných záchvěvů. Pokud si odmyslím opravdu pitomou a nesourodou Doylovu Porte de Choisy a situace, kdy si autoři kraťas zaměnili s lacinou kýčovitou agitkou (především Quais de Seine), jsou tu samé více či méně kvalitní a zajímavé malé příběhy, z nichž o hlavu vyčnívá francouzsky šaramantní Sylvain Chomet (tak má vypadat osobitost na ploše několika minut) a fantastický Payneův kraťas, který očima cizinky řekne o Paříži více než většina předchozích povídek dohromady. Osobně mě velice potěšila i Nataliho vampýří blbina, Coenovic tradiční humoreska s "donnyovatým" Buscemim, minimalisticky sugestivní Loin de 16éme a řemeslně výborní (i když obsahově trochu chatrnější) Tykwer s Cuarónem.
Se všemi povídkovými filmy je to prostě stejné. Něco vám sedne, něco ne. Tady těch dobrých byla určitě aspoň polovina. Některé mně opravdu chytly za srdce. Bohužel našla se tu i opravdová nicneříkající vata.
Osmnáct pařížských distriktů plus dvaadvacet režisérů se rovná osmnácti "pařížským" pohledům na lásku v rozpuku, v úpadku, za zenitem, neexistující, chtěnou, k rodině a v mnoha dalších jejích tvářích. Nesporně zajímavý projekt, ale při množství povídek je jasné, že kvalita nemůže být konstantní. Mile tedy potěší, že žádný z příběhů není vyloženě špatný. Na druhou stranu nepříjemně překvapí, že při takové kadenci zvučných jmen je jen několik málo příběhů něčím výjimečných, obvzláště v první polovině. Většina má sice něco do sebe, ale minimum z nich vás donutí přemýšlet i za rámec stopáže. Tedy o tom jak daná situace začala či naopak pokračovala. Vypíchl bych Sylvaina Chometa, jehož příspěvek rozhodně patří k tomu nejlepšímu, ale i tak ho neanimovaná podoba zbytečně brzdí v rozletu a poté vrchol celého filmu v podobě povídky Toma Tykwera. Již kvůli ní to stojí za vidění. Paris, je t'aime měl být ve výsledku emocionálně silný zážitek. Což sice krom dvou či tří momentů není, ale nutně to neznamená, že by šlo o špatný nebo průměrný snímek. Třeba proto, že každý si tu ten svůj segment, který ho osloví, zajisté najde.
Skvostný povídkový film koncipovaný jako pocta městu nad Seinou, 18 filmových střípků, z nichž se pomalu, ale velice působivě skládá poetická mozaika odrážející náladu a chuť kosmopolitního města (pohříchu ale s převažujícím vlivem rastru amerického, který však městu propůjčuje zajímavé konotace - hlavně tedy v závěrečné povídce - deníku americké turistky - pošťačky z Denveru). Leitmotivem všech 18 minipříběhů je vztah muže a ženy a s ním spojená láska ve všech jejích fázích a podobách - od letmosti a sotva postřehnutelných počátků po tragické i rozverné konce... Jediným příspěvkem, který mne nebavil (a jehož smysl uvnitř konceptu snímku jsem nepochopil) byla podivné asijské extempore o kadeřnici - bojovnici a jejích metamorfózách, naopak vrcholů bylo hned několik - vtipná a stylová Coenovská variace na násilí v metru, Père-Lachaise Wese Cravena, který vtipně oživuje ducha v Paříži pohřbeného Oscara Wildea, Bastille od Isabel Coixet s postmoderně vševědoucím vypravěčem a lidsky silným příběhem, Place des fêtes Olivera Schmitze s lidsky hlubokým vhledem do složité komplexnosti osudů lidí na okraji společnosti či přistěhovalců, Faubourg Saint-Denis německého mága Toma Tykwera, který osobitě žongluje s významy a rychlostí filmového času a formálními postupy videoklipu dosahuje maximálního efektu a účelnosti, a především Tour Eiffel Sylvaina Chometa coby poetický příběh městem se pohybujícího mima, jehož krása a křehkost mne doslova ohromila... Tenhle film je tak různorodý, má tolik vzájemně se vylučujících ingrediencí, až někde vzadu objevíte jeho krásnou, univerzálně fungující chuť... Jděte na něj, pochutnejte si... Podobné filmy: New Yorku, miluji Tě!, Láska ve městě, Povídky z New Yorku, Noc na Zemi, Amélie z Montmartru
Osmnáctičlenná rodina pětiminutových nedokonalých dětí. Kunderovsky hravá filmová báseň složená bohy stříbrného plátna. Nejhutnější a nejprchavější esence lásky ... k životu.
Ty příběhy nedokážu a nechci racionálně analyzovat, emocionálně bych je zákeřností připodobnila k Linklaterovu combu. A nejvíce miluji Tykwerovu smršť.
Působí jako nadpozemská mozaika, která vás rozloží na prvočinitele a vy marně hledáte chybějící součásti. Rozdává střídavě tvrdé knockouty a jemná pohlazení,aby vás dostala na lopatky a připravenou ironii rozehřeje cestou. Zbraně vám vyrazí z ruky při prvním pokusu o cynické pousmání. Zapomeňte na Moulin Rouge, zamávejte Amélii a vydejte se do země Nezemě, kde Paříž není jen městem pohyblivého svátku...
Přistupte blíže! Uvídíte nevídané a ucítíte, co jste ještě nepocítili. Zažijete například pětiminutovou lahůdku bez jednoho střihu, hravou Paříž z pohledu dvou mimů, srdceryvný příběh jednoho vztahu, vínem vonící americkou turistku, šílenou kadeřnickou jízdu, naprosto bezmyšlenkovitý příběh o náboženské toleranci, triviální pětiminutovku či naprosto minimalistický příběh plný citu a vášně Guse Van Santa, to vše a ještě více zhlédnete v Paris, je t´aime. Jistě, má to mnoho špatných dílů a jiných vad, ale můžu jí to mít za zlé, když jsem se zamiloval? Ne, neberte mě vážně, zamilovaní se nemají nikdy brát vážne. Paris, je t´aime. PS: Pozor! Návyková cestovatelská horečka přichází hned po zhlédnutí! Dodatek k 13. 10. 07 - Ano, nakonec jsem to dokázal a zažil fantastické čtyři dny v Paříži. Nejsilnější filmové deja vu mého života.
Nejlepší kousky: Coenovci se Stevem Buscemim jako terorizovaným turistou, Sylvain Chomet a jeho zamilovaní mimové, Alfonso Cuarón s úžasně chrchlajícím Nickem Noltem a překvapivou pointou - to vše v jednom záběru, Tykwerovo zachycení strachu ze ztráty lásky a Payneova osmamělá pošťačka. Zbytek průměr až podprůměr, prakticky bez důvodu opakovaného zhlédnutí. Snad bude právě natáčená óda na New York vyrovnanější.
║Rozpočet $13miliónov║Tržby USA $4,899,278║Tržby Celosvetovo $17,335,978║
Mozaika ľudských osudov odohrávajúca sa v uliciach Paríža, v réžii tých najrôznejších režisérov z celého sveta, kde každý v krátkom shote(okolo 5min) podáva nejaký ten ľudský príbeh z tohto známeho mesta. Krátke príbehy su rôznorodé, od tých veselších, čo majú aj tendenciu pobaviť a príbehovo aj niečo zmysluplné priniesť, prídu na radu aj trošku vážnejšie, prípadne aj také čo vyznejú takmer do prázdna, takže celý tento projekt ma kolísavú kvalitu ale z väčšej časti našťastie dokáže zaujať a priniesť určité príbehové osvieženie od všednej čisto komerčnej produkcie.
/70%/
Unikátní filmový projekt. Rozhodně. Z osmnácti příběhů si minimálně jeden totálně zamilujete (já Tykwerovu lásku slepého hocha a Natálky) a v záři těch několika (no, víc než několika) vynikajících snadno zapomenete na ty průměrnější. Navíc po velice dojemném závěru budete mít tendenci okamžitě letět do Paříže, abyste okusili město sami, zaručeně.
