Pink Floyd: Živě v Pompejích

Co na tom, že nemám rád takovéto prostříhávání písní s rozhovory s kapelou, či že mě víc zajímají Pink Floyd než všechny ty vizuálně působivé vulkanické či kosmické záběry. Když ovšem tahle čtveřice začne hrát svoji nadčasovou muziku, jdou veškeré připomínky stranou. Dokonce ani publikum mi nijak nechybělo. (17.07.2016)

Dle mého vynikajicí koncert s dokumetární vložkou, většina záběru byla směřévána na Nicka Masona. Dle mě právem. Jakožto jediného člena působícího v Pink Floyd od založení až do teď. Škoda jen, že tam bylo tolik grafických záběrů, které se tam moc nehodily. Já bych zůstal u kamery:-) Koncert v amfiteátru ve spojení s hudbou Pink Floyd = Hudební extáze. (08.10.2009)

Viděl jsem prodlouženou verzi, která je prý méně atmosférická než původní hodinovka – nešť; střídání magických hudebních pasáží z vrcholu kosmicko-psychedelického období kapely s odlehčeným „nahlížením pod pokličku“ mi vyhovuje ideálně, protože je nejen absolutním audiovizuálním zážitkem (jistá syrovost vesmírných a sopečných záběrů má u mě větší sympatie než málem sterilní dokonalost obrázků, kterými Pink Floyd doprovázeli svá vystoupení později), ale zároveň dokumentem své doby. A že to byla panečku doba: Film zachycuje mj. přípravy vůbec nejslavnějšího floydovského alba Dark Side of the Moon a pro dlouholetého fandu je nadobyčej vzrušující sledovat postupné krystalizování zvuků, které má vypálené do hlavy v jejich definitivní podobě. Jeden z nejsilnějších filmových záznamů, které po kapele zbyly – osobně mám slabost i pro Benátky z osmdesátého devátého bez Waterse, naopak watersovu sólovku In the Flesh, a pak je tu samozřejmě filmová podoba The Wall; kam se ovšem hrabe třeba studený P.U.L.S.E.… (27.09.2013)

Hudbu Pink Floyd, zejména psychadleickou éru do alba Dark Side of the Moon žeru. Všechny zde předvedené skladby taky zbožňuju. Ale tento záznam působí tak trochu sterilně. Občas se sice pomocí záběrů na lávu, mraky apod. daří vytvářet hypnotickou atosféru, přesto působí záznam tak nějak sterilně. Živé publikum přeci jen chybí a prolínání písní s rozhovory s členy kapely (jež jsou fakt o ničem), také nepovažuji za šťastné. A celá řada záběrů z Pompejí působí jako nudné video z dovolené známých. (06.04.2009)

Jsou věci, které se prostě hodnotit nedají. Jak jinak může zapálený fanoušek Pink Floyd ohodnotit koncert v prázdném antickém amfiteátru v Pompejích, kde se hraje to nejlepší z předdarksidovského repertoáru skupiny, vše je nasnímáno výbornou kamerou, která si hraje s jednotlivými muzikanty, hudbou i vybavením (Pink Floyd London :-)), než za 5*? Na to stupnice nestačí. Na skupině je vidět, že jí to v té době prostě klapalo, což je jasné i z přiložených záběrů z natáčení Dark side, ale i z vlastního vystoupení. zásadní je, že Pink Floyd v té době fungovali jako skupina, všichni členové byli rovnocennými partnery, což se na záznamu například projevuje velkou pozorností věnované bubeníku Nicku Masonovi a jeho bubenickým kreacím a hlavně klávesáku Ricku Wrightovi, jehož pozice v kapele později začala slábnout až se na čas zcela vytratila. Jsou to právě jeho Hammondky, které se v té době zásadním způsobem podílely na naprosto originálním zvuku Pink Floyd. Člověk si uvědomí, že právě taková atmosféra, jako čiší z Live at Pompeii byla ta správná pro natočení hudebního veledíla Dark Side Of The Moon. V historii dobrých skupin je doba, kdy skupina dosáhne absolutního sladění, kdy do sebe vše zapadá a daří se a právě v takovém okamžiku zachytil Adrian Maben Pink Floyd, za což mu patří věčné díky. (13.09.2010)