Erika Hníková se dotýká fenomenu ideálního ženského těla, jak je vytvářejí početné časopisy, soutěže krásy i nábory budoucích modelek, nemluvě o reklamách na potraviny, které zaručí štíhlou linii. Diktát módy totiž vyžaduje nejen štíhlou až vychrtlou postavu (je to názorné třeba v okamžiku přeměřování budoucích adeptek modelingu), ale zejména dokonale utvářený zevnějšek (jak to v nejdrastičtější podobě naplňuje paní středních let, která si nechává "vystužit" povadlá prsa několikerými plastickými operacemi). Režisérka si se zpovídanými dívkami i ženami tyká, což přepokládá navázání bližších vztahů, ... (zobrazit celý text)
Nepochopila jsem, co chtěla svým dokumentem paní režisérka říci. Jestli ukázat na nebezpečí manipulace číhající na ženy z reklam potažmo z časopisu Cosmopolitan nebo na zmanipulované ženy jako takové, které nevědí, co číní a je třeba, do jejich chorého mozečku a malicherného ničemného smýšlení vnést trochu světla. Stručně a jasně: každý si se svým tělem může naložit, jak uzná za vhodné: patlat na sebe, co je mu libo, jíst nebo nejíst, podstupovat plastické operace, ať už je jeho motivace jaká chce. Dbát o sebe a krášlit se je činnost stará jako lidstvo samo, vídíme to na starých obrazech, antických vykopávkách a co já vím, kde ještě. Asijský ideál malých od malička stahovaných nožek, prstence za účelem dlouhého krku, tácky v ústech, péra ve vlasech indiánů ........i do pralesa k primitivním kmenům dorazí pošťák s Elle? Samozřejmě, extrémy se najdou všude, ale při prokládání dokumentu cedulkami o výdajích za kosmetiku a jiné "povrchnosti" jsem trnula, kdy sama paní režisérka půjde do extrému a kdy se tam objeví i cedulka, kolik se vycmrndá vody na zbytečné sprchování. A kde zůstali muži? Nebo oni nechodí k holiči, neposilují, nenosí šperky, značkové oblečení, nevoní se ? Ne, paní režisérko, chtít dobře vypadat není malicherné a povrchní. Je to nedílná součast lidské kultury a taky nonverbální komunikace a člověk, který to tak vidí, nemusí být automaticky hlupák a snob.
Opravdu rozporuplné pocity. Už v případě studentky VŠE Karolíny Chudé. O jejím smyslu života, vyplněném neustálými návštěvami supermarketů, až chorobnou závislostí na módních trendech a neskrývaného zklamání, že Dara Rollins má stejné kalhoty, jako má ona sama, si můžu myslet co chci (a opravdu jsem se notně bavil na její účet), ale její posedlost svým "lookem" (její vlastní slova) můžu těžko ironizovat, pokud nepřekročí běžnou normu, což se tady myslím nestalo, i když se mně autorka snažila přesvědčit o opaku. Při Karolinným představování výbavy její koupelny s deseti druhy drahých tělových mlék, všemožnými šampóny, mýdly, pěnami do koupele a všelijakými kondicionéry, jsem si připadal z pozice muže s jedním mýdlem a jedním šampónem (hlavně když to pění a čistí) jako na procházce s Alenkou v říši divů, ale asi zde těžko zde mluvit o jakémsi podlehnutí reklamní manipulaci. Prostě pečlivá starost o svůj vzhled a žena - to k sobě pasuje a platí od hajzlbáby z ČD nádraží Dolní Měcholupy až po britskou královnu. Potom i jakési pseudo alarmující titulky, kolik se v ČR utratilo za kosmetiku, mě připadají bez jakkékoliv výpovědní hodnoty. Rozporuplným byl i příběh patnáctileté Zuzany, usilující o kariéru modelky. Zde zamrazilo u momentu při příjímacím pohovoru, kdy šéfka castingové společnosti na kost vychrtlou Zuzanu přesvědčuje, aby ještě pár kil shodila. Vidět postavy těch holek, které by si mohly brnkat o žebra, bylo až nezdravé a tady mohla Erika Hníková klidně přitvrdit v bližším přiblížení pocitů potencionálních anorektiček. Jenže životní příběh Zuzany je absolutně bez problémů, končí úspěšné a těžko se zbavit dojmu, že může být povzbuzením pro jiné vychrtlice a potvrzením jejich "správnosti" konání ve snaze shodit ještě nějaké to kilo navíc. Bizarní, ale rovněž rozporuplný, je příběh obracečky plechů ve Škodovce paní Evy, která podstoupila za těžký prachy dvě chirurgické operace - modelace ňader a nyní se chystá na třetí, kvůli o 2 mm většímu lůžku okolo bradavky. Zajímavé, ale vlastně o ničem nevypovídající, protože autorka zde ukazuje až příliš velký extrém, který nevypovídá o drtivé většině dnešních žen, aspoň tedy doufám. A tak jediný příběh, kde autorka strefila hřebíček na hlavičku, je osud paní Magdy, ženy, která zbytečně utratila desítky tisíc za hubnoucí přípravky, včetně podvodného "hubnoucího" cédečka. V jejím příběhu věřím, že se spousta žen našlo (zdravím Halinu Pawlowskou) a možná se některá z nich chytila za nos, poučená i krásně katarzní pointou Magdina úsilí, jejím konečným "objevem", že nejlepší a nejúčinější je hejbat se a nežrat. Přes všechny mé výhrady je ale neoddiskutovatelný faktem, že Erika Hníková natočila dokument, který přes svoji nevyváženost nenechá nikoho lhostejným.
Film podle mě nemá být kontroverzní ani přinášet něco nového, ale jenom podat nezaujatý obraz toho, jak vlastně dnešní společnost žije, čím a kým jsou (nejen) ženy ovlivňovány, jak jsou schopny podlehnout módním diktátům a podobně. Režisérce se podle mě podařilo, aby film zůstal nestranný, nikomu nenahrával a podával objektívní svědectví o dnešní době. A mimochodem - myslela jsem si, že film bude natočen hodně "pro ženy" a také podle toho vypadalo osazenstvo v kině (byl tam ještě menší podíl kluků než na Plzeňské Ekonomické fakultě), ale hodně jsem se zmýlila. Naopak bych řekla, že pánové se bavili ještě víc než zbytek publika.
Původně jsem chtěl napsat jen jeden citát a cifru 7 800,- za krém proti vráskám, ale musím jít hlouběji. U žen to jinak nejde ;-) Každý se může krášlit, ale u všech činností lidských je třeba používat mozek. Erice Hníkové postačí jako argumenty mezititulky a sami lidé, vystupující v dokumentu (paní Eva uvažuje o podstoupení třetí plastické operace, ve které by se jí měla zmenšit pravá bradavka o 2mm.) Bylo by zbytečné a skoro až nevkusné kritizovat Daru Rolinc, která je celebrita snad jen kvůli Zvonkům štěstí (mimochodem Pamela, která posloužila Daře za "vzor", si už nechala svoje prsa taky zmenšit, stačí si jen poslechnout lamentování Ester Ládové nebo Dagmar Ďáskové, jak jsou ty jejich vnady těžké. Ty dvě dámy teda plastiku nemaj, teda spoň to tvrdí.) Bylo by taky zbytečné strefovat se do Lindy Kazdové, jejíž "hekání" nad oblečky jenom z toho důvodu, že jsou "modré" či "bledě(modré)" - prostě mají nějakou barvu, protože její účast zde hovoří za vše. Podtrženo a sečteno: ženy z anarchofeministické skupiny mi nebyly taky nijak zvlášť příjemné, protože každý extrém je špatný. A to chtěl snímek nejšípš naznačit. A jako chlap ne že bych to nechápal, nebo se tomu jen ironicky vysmíval, s něčím, co je z osmdesáti procent spojeno s ženským světem (nebo je nám to tak aspoň tvrzeno) osoní zkušenost mám. Za půl roku (leden - červen 2000) jsem zhubl 26 kilo. Jak? Přestal jsem žrát a začal jíst. Ale ne kvůli nějakým zasraným módním trendům, ale kvůli zdraví... Jinak film - 90%
Film, který dovede vybudit velké emoce, ale sám je natočen trochu ustrašeně a polovičatě. Tak trochu otevírá feministické téma, bere si členky jednoho radikálního hnutí za své mluvčí, ale režisérka sama se bojí vyjádřit (hlavně nechce být "feministka"), nechce se nikam zařadit a dokazuje snadno prokazatelné-navíc s předem vytyčenou tezí. Mediální výchovu bych si představoval trochu lépe, ale chápu užitečnost tohoto pokusu.
O čem to vlastně je? O anorektičkách? O síle reklamy? O tom, jak jsou některé ženy hloupé a důvěřivé? O „škodlivosti“ časopisů jako Cosmopolitan? Témat je zde skutečně hodně. Režisérka se je přitom nesnažila nijak odsuzovat či obhajovat, předkládá nám zhruba 80 minut natočeného materiálu, jenž o mnohém vypovídá. Pochopitelně záleží i na vašem postoji k výše popsaným problematikám. Pokud je vám to lhostejné, popřípadě pokud jste žena utrácející měsíčně tisíce za kosmetické přípravky, možná po uvidění Žen své stanoviska změníte, ale možná že se v nich ještě víc utvrdíte. Z mužské perspektivy musím přiznat, že s většinou ze zobrazených věcí souhlasím, nicméně kdesi v nitru si říkám : „Jako chlapovi mi přece všechny ty ženské problémy můžou být ukradené“ . Což o mimořádných silách tohoto dokumentu zrovna nevypovídá. 70% Zajímavé komentáře: Lima, Brouk, Lhurgoyf, Tuxedo, Terminus, Damielka
Společně s Českým snem mi tyto filmy dokázali, že v česku roste nová kvalitní vlna mladých režisérů a originálních autorů svých děl. Tyto dva filmy bych promítal ve všech školách povinně a Ženy pro měny by jistě měli velký dopad a konečně by možná i některým ženám( dívkám) otevřeli jejich oči. Tento film ukazuje ženy opravdu ve světle, který si nikdy asi pořádně nepřiznají a vliv časopisů jako je Cosmopolitan je opravdu až alarmující. Erice Hníkové musím pogratulovat, protože stvořila něco nad čím se musí člověk opravdu zamyslet a pokývat nevěřicně hlavou.
Děsivě amatérsky zpracovaný zajímavý námět. Technicky, formou i sdělením. Je to až neuvěřitelně naivní - nejde se do hloubky, prostě se jen nezajímavě klouže po povrchu tématu. Skáče se od jednoho tématu k druhému a nakonec krom jedné linie stejně všechny vyzní zcela do ztracena... Obvzláště úvodní pasáž s ženskými časopisy se bez jakéhokoli závěru vypaří jak pára nad hrncem. Patnáct minut se něco rádoby řeší a poté se přejde ke zcela jinému tématu. Z takovéhoto námětu se bezesporu dal vytěžit ohromně silný dokument. Místo toho sledujeme náhodně poskládané rozhovory, které nemají hlavu či patu, natož nějakou společnou koncepci, a na jejichž pozadí pobíhají zvukaři a častěji než jednotlivé ženy vidíme v záběru mikrofon. Vůbec není jasné pro koho je tento dokument určen a o co v něm autorce šlo. Otřela se sice o kde co, ale ve výsledku neříká nic o ničem. Ženy řídící svůj život dle Cosmopolitanu (a jemu podobných plátků) ho budou hltat i nadále. Tento dokument je stejně zbytečný jako jím zobrazovaná soutěž "Modelka nového tisíciletí", která se koná dvakát do roka. Nechápete to? Já také ne.
Můj jubilejní 500. komentář měl být naprosto originální, leč nebude... Leda, že by Lima nenapsal ani písmenko a Kleopatra taky... Dokument Ženy pro měny je opravdu zajímavý snímek, velmi rozporuplný s mlhavým cílem, ale zcela určitě každého zaujme. Například na 100% jsem přesvědčen, že třeba "hvězda filmu" studentka VŠE (bůh ochraňuj ekonomii) Karolína po dvouch holých větách nenechá jinak za normálních okolností mírumilovného chlapa či ženu ocelově chladným a i člověk se zbytky selského rozumu i pacifista má tendenci "něco takovýho" praštit něčím velkým a tupým.... hodně velkým a hodně těžkým... a každá slušná porota by ho osvobodila... Proboha ať "to" šmatlá po obludáriích, hyper giga mega marketech, ale ať "to" nemluví.... Zrovna tak bych okamžitě angažoval toho šarlátána (mít svou firmu) co zmatlal a vymyslel hubnoucí CD jako obchodního a marketingového ředitele, protože když může takovým shitem oblbnout dospělé lidi, dát mu do rukou jiný produkt, tak by firmě zcela jistě zajistil dominantní postavení na trhu... hahaha... A inspirujících věciček a zajímavých postřehů je v tomto snímku povícero...
Předem bych se chtěla omluvit za poněkud delší komentář, ale myslím si, že je dost nutný. Absolventka FAMU Erika Hníková totiž natočila dílko, za které by se nemusel stydět ani Michael Moore. Tématem je ženská krása a manipulace s ní, tedy byznys, ve kterém se točí miliardy korun. A jedním z největších aktérů tohoto byznysu je vydavatelství Stratosféra, které produkuje 14 časopisů objevujících se na českém trhu. Samotný dokument je sice na 4*, protože od jeho poloviny už nesledujeme konfrontaci, ale "jen" příběhy jeho 4 hlavních hrdinek (začínající modelky Zuzky, krásou posedlé studentky ekonomie Karolíny, pod kudlu plastického chirurga jdoucí Evy a konzumentku všech možných i nemožných hubnoucích přípravků Magdy). Těch 5* jsem si ale nemohla odpustit, neboť snímek nutí k zamyšlení a zamyslet bychom se opravdu měli, obzvláště paní šéfredaktorka časopisu Cosmopolitan. Ta totiž tvrdí, že svým časopisem nikoho nechce ovlivňovat ani mu vnucovat jeho obsah, což je naprosto nehorázná lež, když si uvědomíme (stejně jako milá paní šéfredaktorka), že tenhle byznys na manipulaci a ovlivňování stojí. Pokud totiž nepřesvědčíte 16-ti letou dívku, že její míry 83-62,5-94,5 jsou poněkud nesprávné, nekoupí si všechny ty Vitalinei, Aquila aqualinei a Ultra, fit&slimy. Nejhorší ale je, že na podobný trik naletí i dospělé ženy. Pro mě přesto zůstává nejpůsobivější scénou filmu finále soutěže Topmodelka nového tisíciletí (že neuhádnete, kdo vlastní agenturu Company models, pořádající tuto soutěž ? Stratosféra přece :) ). Tady jde na konci po molu asi 14 dívek ve stejných tričkách, stejně vysokých a vychrtlých. TOVÁRNÍ PRODUKT NA BĚŽÍCÍM PÁSU. Zbývá dodat jediné : Děvčata, nedejte se. Když totiž předložíte svému partnerovi 10 fotografií různých žen (hubených, tlustých, malých i velkých, blondýn i brunetek) a zeptáte se ho na tu nejkrásnější, ujišťuji vás, že 180 cm vysoká blondýna 90-60-90 to rozhodně nebude.
Erika Hníková, absolventka FAMU, se snažila poukázat na dnešní fenomén krásy, který na nás křičí z každého rohu. Vliv kosmopolitních časopisů je zřejmý a v tom s autorkou naprosto souhlasím. Jistě, každá žena má právo na to, cítit se dobře. A pokud ji k tomu dopomůže tisíc kosmetických přípravků, nakupování módních trendů, plastická operace, hubnoucí přípravky, procházka po molu a blesky fotoaparátů, pak je vše v pořádku. Ale o to tady nejde... myslím, že se režisérka snažila poukázat na to, CO způsobuje jejich pocit méněcennosti, jejich honbu za lepším tělem, jejich posedlost krásou. Ono totiž ani tak nejde o to, že ženy jsou nespokojené... ale spíš o to, proč jsou nespokojené. Protože nevypadají jako ta slečna na obálce Cosmopolitanu. Ano, už od prvopočátku lidstva se člověk krášlil, nicméně nebyly stanoveny taková měřítka, jaká jsou dnes. A vliv prsatých vyhublých krásek s bělostným úsměvem dopadá na všechny - bez rozdílu věku, vzdělání, sociální vrstvy (jak se autorka snažila vystihnout). Je to jakoby stanovená šablona, kterou nám servírují ony časopisy. Samozřejmě, že vás to ovlivní, vždyť to na vás opravdu křičí všude a marketingové společnosti si to moc dobře uvědomují - nejedná se jen o reklamu na kosmetiku nebo oblečení určené pro ženy, na billboardu nabízejícím motorovou pilu je to sexy dívka v zahradníkách, která vás s úsměvem láká k výhodné nabídce. Věřím, že pro většinu to bylo nezáživné, ale toto téma je podle mě aktuální. Celkem mě zarazil přístup šéfredaktorky Stratosféy, která veřejně prohlásila, že je jí jedno, co to s nimi udělá. Je v práci, tam dá dohromady obsah a jde domů. Hm... ale má ve svých rukou právě to, co určuje trend a ovlivňuje tím veřejnost. Ženy pro měny není dokument o zakomplexovaných dívkách, ale o širokospektrálním problematice onoho kultu, který nám diktuje ideál. A o tom, jak se ho ženy snaží dosáhnout. Fráze typu "Na kráse nezáleží" jsou již otřepané a nemají hloubku. Dopad na myšlení a jednání dívek po celém světě tento novodobý kult má - a začíná se o tom mluvit. Některé modelingové agentury ve Francii a Itálii např. stanovili hranici hmotnosti, které modelka musí docílit, čímž se snaží zabránit nárustu anorektiček a bulimiček. Některé časopisy do svých rubrik zařadili články typu "Nemějte mindráky" a ukázala fotografie celebrit bez make-upu. Přesto ženy jdou a napatlají na sebe kilo toho a onoho, omdlévají hlady a (pokud na to mají) zaplatí si plastiku. A cítí se lépe. Hm... jenomže i když třeba vypadají krásně, dotírá tam i jiný přívlastek: vypadají uměle. Počin mladé autorky na mě nepůsobil nevyváženě. Její tabulky o tom, kolik se za co utrácí, jistě nejsou bez výpovědní hodnoty. Prostě upozronila na fakt, že ženy a dívky chtějí dosáhnout onoho ideálu, který je všudepřítomný, a jsou pro to schopné utratit i celou výplatu. I když se jim smějeme...
Média – v současné době mají neuvěřitelnou sílu. Jistě ambiciózní absolventka FAMU Erika Hníková zabrousila pod povrch módního trendu, pohlíží na současný ideální diktát a nabízí divákovi pohled na čtyři různé příběhy žen rozdílného věku, postavení a tužeb. Můžeme zde chápat i rozdělení do dvou kategorií. V první jsou obě studentky, které svoji krásu svým způsobem teprve nalézají a „pracují“ na ní a v té druhé dvě ženy, které velmi těžce přijímají vlastní tvary. Mnohdy se sami staví dobrovolně do směšných situací - smutné zároveň je i to, že ani vlastní hrdost (a zbytečná ztráta celoživotních úspor) a cena zdraví je nedokážou zabrzdit v jejich přesvědčení. Režisérka a scenáristka v jedné osobě používá přesnou, nestatickou kameru. Zpovídané osoby nechává hovořit, i když se například „zaseknou“, Hníková se ptá znovu, přesto záběr ve finální podobě nevystřihne. Debaty a rozhovory nechává i po akci puštěné. Zároveň záběry obratně střídá, věnujeme se neustále jiné postavě, což dokumentu svědčí a má svůj rytmus a ani na okamžik diváka nenudí. Autorka se i vešla do přijatelné stopáže, ve které vyslovila dostatek informací. Další šokující situace poté vyplívají už ze samotného příběhu. Hníková vše prokládá číselnými údaji, dokonce i počtem sebevražd zapříčených pocitem z neuspokojivého zevnějšku, který se odklání od onoho „ideálu krásy“ – jenže pak už nám může rovnou i předložit, kolik pasty člověk ročně vypotřebuje.. trošku zavádějící!! Hlavním kladem Hníkového (z mého pohledu) je talent na výběr „herců“. Její postavy jsou otevřené, citlivé, jejich slova apelující. Mladá Zuzka má z trojice mladých modelek zcela nejjistější názory a její slova nejsou nikterak laciná. Poté však je jen na spekulaci, do jaké míry je například nakupování mladých slečen autentické a jak moc (zda-li vůbec) své hrdinky nějak stylizuje a upravuje pro své vlastní účely. Jelikož každá žena se chce líbit a každá má v koupelně řadu přípravků, ale Karolíny kosmetické království může být i účelově zveličené. V případě redaktorek módních časopisů se jedná skutečně JEN o ženy, které si vydělávají tím, že píší o trendech, módě, hubnutí či o čemkoliv jiném, co si dnešní společnost žádá a ten „mírný“ rozpor mezi tématickým pojetím (na jedné straně ideál krásy – na straně další o tom „být svá“) je vlastně stejně jen otázkou prestiže a co největšího zájmu čtenářů. Velmi zde chybí názor ženy, která nic podobného nečte a čerpá ze své přirozenosti a poté především NÁZOR muže. Ale vedle toho je i přínosné, že svoje čtyři hrdinky nechává mluvit jen o sobě, nejsou v přítomnosti rodiny, manžela, přítele, ale soustředí se pouze na své nedostatky. Hníková si zcela jistě vybrala téma, které má co říct, je fenoménem ve společnosti a je malým zázrakem, že se jí dokument podařil dostat do distribuce. A s minimem financí, které měla, se jí podařil na české poměry (i přes značnou nevoli agentur a vykřičníku z případných pokut) malý klenot. Jde o široký problém, u kterého je přínosem už jen to, že vyvolá nejednu diskusi.
