Closet Land

Komorní snímeček, jehož rozpočet (bez honorářů štábu) byste dali dohromady z peněz z letní brigády. Jedna místnost, dva herci, tři animované vsuvky. Rickman si roli O´Briana užil do mrtě a je rozhodně hlavním tahounem filmu. Madeleine Stowe se mi zezačátku zdála trochu dřevěná, což je samozřejmě odůvodněno později a nezbývá než dodat, že kromě toho, že je krásná, opravdu umí... Autorské uchopení tohoto - z mého pohledu úchvatného - tématu mě však z nějakého důvodu nechávalo převážně klidným. Necítil jsem hlouběji ani s jednou postavou, příliš se mi nelíbila vyšponovaná teatrálnost (čišící i ze samotné výslechové místnosti) a z celého filmu jsem si neodnesl nic nového... Každopádně mu možná ještě dám jednu šanci... 60% (05.06.2014)

Síla představivosti jako hlavní charakteristický znak nejen hlavní hrdinky, ale i celého filmu. Closet Land je totiž přesně takový, za jaký ho máte. Řada scén zůstává po celou dobu neobjasněna, řada scén nabízí ve spojení s předchozími vícero vysvětlení ("You are not one of those anti-smoking activists, are you?"), řada scén je možná podle názoru Amnesty International jasná, mně se ale do mysli neustále derou další možnosti. (Policejní stát? Podle popisu možná ano, pro mě je ale mnohem pravděpodobnější možnost jednoho osamoceného šílence, kterému o podpis nějakého papíru vlastně ani nejde.) Ale jak už jsem psala, právě v ponechání prostoru pro divákovu představivost leží obrovská síla tohoto filmu. Paranoia, schizofrenie, nevyzpytatelnost. Je hlavní vyšetřovatel pouze necita, který se snaží zvítězit nad hlavní hrdinkou tím, že si vymyslí své lidské stránky? Nebo snad byl skutečně kdysi profesorem a je pouze vedením donucen být podobně tvrdý? Nebo je to vše jen tolik známý syndrom mnoha obětí, které si vytvoří pouto ke svému vězniteli? Kdo ví. Closet Land je v mnoha ohledech podobný Orwellovu 1984 nebo snad Kafkovu Procesu, mysterií je ale opředen ještě více, protože dál než za vyšetřovací celu oko diváka nikdy nedohlédne. S podobně charismatickým spojením s vnějším světem, jaké představuje Alan Rickman (který na vrcholu kariéry dokázal měnit polohu 'sympaťák odvedle' a 'sadista' se stejnou precizností jako zabarvení hlasu), ale Closet Land není nikdy nudný. Ne Snape nebo šerif z Nottinghamu, ale právě jeden vyšetřovatel z tohoto dávno zapadlého, komorního filmu je pro mě Rickmanovou životní filmovou rolí. (18.07.2011)

Muž. Žena. Jedna uzavřená místnost a v ní stůl a dvě židle - to jsou prakticky jediné "rekvizity", které v tomto minimalistickém snimku uvidíte. Přitom je výbornou ukázkou, co lze (v pozitivním slova smyslu) z takového filmu vytěžit. Nápad je přinejmenším zajímavý, herci výteční, prostředí má správnou klaustrofobní atmosféru (připomněl mi naše Ucho) a postupný vývoj "vztahu" a gradace napětí je dechberoucí. Vadilo mi pouze trochu neobratné kličkování mezi osobní a politickou rovinou (viz dovětek na konci). (19.10.2007)

Snad z nostalgie, že už není Alan mezi námi, možná také za půvab Madeleine, kterou jsem kdysi dávno hltal plnými doušky, jako zamilovaný studentík. Jsou tam vlastně jen tihle dva a bohatě to stačí. A to nejen hereckými výkony, ale hlavně námětem, který je a ještě bohužel bude aktuální asi hodně let. Člověk v sobě nosí zvíře a tohle komorní drama je toho jasným důkazem. Můžeš si vzít moje tělo. Ale duši? Tu nikdy nedostaneš.... (16.08.2016)

Mať hlas ako Alan Rickman by mohlo byť (alebo malo byť) snom každého muža. Herecké výkony excelentné, téma vypočúvania a mučenia je mi ale vzdialená, takisto ako filmy o politike (v rámci psychohygieny). Nepríjemný a bolestný zážitok. Kiež by som to mohla sledovať z bezpečia tmavého šatníka. V spoločnosti mačky so zelenými krídlami, lietajúcej kravy a priateľského kohúta. (02.09.2017)