Poslední dny disca

Mně to připadalo jako naprosto zbytečný film. Dvě hodiny jsem koukal na to, jak na pozadí hudby probíhají většinou naprosto zbytečné a tupé dialogy o ničem, příběh to nemělo vlastně žádný. Jediné pozitivum pro mě tak je tehdy čtyřiadvacetiletá Chloë Sevigny, ona má takové zvláštní charisma. Ale ani to to nezachránilo. Nudilo mě to prakticky po celou dobu. (24.11.2021)

komentáře: http://homepages.sover.net/~ozus/lastdaysofdisco.html http://www.slantmagazine.com/dvd/review/the-last-days-of-disco-2377 http://www.rogerebert.com/reviews/the-last-days-of-disco-1998 https://criticsroundup.com/film/the-last-days-of-disco/ (11.12.2016)

Parta mladých lidiček filosofuje o lásce, o vztazích, o práci, o bydlení, o životě.. no v podstatě o ničem, a dělají to tak absurdním způsobem, až je to zábavné. To by ale mohlo fungovat tak hodinu, ale ne celé dvě! Každopádně mladičká Kate Beckinsale potěšila a stejně tak jejich hypnotické taneční scény v klubu :) PS: Podobně ulítlé jako Slečny v nesnázích - no, pročpak asi... (18.05.2015)

Partička mladých intelektuálů spojená nadšením pro disko hledá naplnění života. Pletenec vztahů provázejí dialogy ve kterých se občas dá něco "intelektuálního" najít, ale o nijak výjmečný klenot se nejedná. Hlavními lákadly jsou zde dvě kočky v podání Kate a Chloë na než se dobře dívá a díky nimž lze nad lehce nudným příběhem přimhouřit oči. (6/10) (18.08.2012)

Jakožto hudbymilovný člověk s rockovým srdcem, ve kterém se během času a vlivem narůstajícího věku, který by měl přinášet moudrost v podobě tolerance i vůči tomu, co přesně nezapadá do mých subjektivních představ o „ideální“ podobě hudby, probudila i láska k jazzu, vážné hudbě, folkloru atd., musím se vší upřímností uznat, že ačkoli mě disco v době svojí největší slávy moc neoslovovalo (s výjimkou Bee Gees; a vlastně taky Blondie, u kterých je ale žánrové zařazení poněkud diskutabilnější), s odstupem tuhle v podstatě docela jednoduchou muziku oceňuju. Její konjunktura měla svoji historicky danou logiku - po 60. letech, která jednoznačně prokázala, že pop a hlavně rock jsou už na natolik kvalitativně vysoké úrovni, že se nemusejí obávat nazývat samy sebe uměním, což i nadále potvrdil vývoj v oblasti hard rocku, art rocku a především jazz rocku, se musel zákonitě dostavit pocit, že populární hudba se už příliš vzdálila svému původnímu poslání, tzn. být hudbou určenou především k zábavě. A reakcí tudíž byl jednak „tříakordový“ punk a souběžně s ním i vzrůstající obliba disco music, která ovšem na rozdíl od punku nevyhřezla jako něco nového, ale navázala plynule na černou taneční hudbu 60. let (Marvin Gaye, Isaac Hayes, Supremes, Jackson 5, Stevie Wonder a mnoho mnoho dalších). V tomhle filmu sledujeme generační pocity newyorské mládeže z vyšších a vyšších středních vrstev, která se ocitá - v souladu s doznívajícím vlivem diska - v období přechodu mezi bezstarostným disco-mládím a nejistou dospělou budoucností. Moc se mi líbí nadhled, se kterým k tomu režisér přistupuje, a díky kterému jsem i ochotný odpustit mu zdánlivě přílišnou ukecanost filmu. Zdůrazňuju slovo „zdánlivě“ - protože ty kecy ve výsledku vůbec nejsou blbé: buď mají hlubší a sofistikovanější obsah, anebo ve svojí povrchnější podobě přispívají nenápadným humorem ke zmíněnému nadhledu. Tvůrčí metoda, kterou Whit Stillman dovedl k dokonalosti ve své prvotině Metropolitan (1990), se tady bohužel neprojevila ve stejně vysoké kvalitě, ale i tak jsou Poslední dny disca velmi poctivý film. (23.01.2015)