Jedni a druzí

Claude Lelouch nám předložil luxusní filmové sousto prostoupené nádhernou hudbou, půvabným tancem a vynikajícím baletem, prostě a jednoduše řečeno.. úchvatnou krásou.. Strhující příběhy několika manželských párů, jejich dětí, rodin a přátel jsou zasazeny do různých zemí a snímek velice působivě přechází z ruštiny do češtiny a chvíli na to z češtiny do angličtiny.. To, co chce tvůrce sdělit, je zcela jasné a já s ním souzním.. Pozoruhodná záležitost, stojí za to vidět.. U mě absolutní spokojenost.. (21.11.2020)

Nemůžu si pomoci, ale má očekávání byla veliká a výsledkem je naprosté zklamání. Z mého pohledu tu platí méně je více. Připadá mi, že si tu Lelouch vzal moc velké sousto co se týká časového rozmezí a počtu osob. Film na mě působil chaoticky, ztrácela jsem se občas v ději a ani Ravelovo Bolero ze mě nevyždímalo patřičné emoce. U některých postav mi chyběly souvislosti a více prostoru (Olbrychského Karl nebo Tatiana Rity Poelvoorde), u americké rodiny mi toho prostoru zas přišlo zbytečně až moc právě na úkor jiných. Navzdory vysokým hodnocením zde já jít na lepší jak tři * nemůžu. (19.01.2009)

Je jasné, že Claude Lelouch patří k nejvýznamnějším režisérům nejen francouzským, ale i evropským a světovým. Fascinace klasickou hudbou a jejími motivy, které v jeho filmech tvoří významnou část děje, v tomto díle přerůstá zřetelně do dominující úlohy. Prolínání událostí let třicátých až sedmdesátých minulého století, to je - a zřejmě také být má - sebereflexe "generací kutilů narozených před a po roce 1945", jak to ve filmu sebedefinuje sám režisér. Tragédie druhé světové války je kompozičně sevřena do úvodní i závěrečné scény dobročinného koncertu UNICEF ve prospěch strádajících lidí třetího světa, tj. scén časově zařazených do dobové současnosti vzniku filmu. Účastní se ho- lze také říci, že se na něm potkávají - protagonisté, pocházející ze čtyř zemí a děj k epopeji směřujícího filmu tvoří skvěle spjaté volné pásmo hudebních a hraných scén životních osudů rodin, z nichž pocházejí. O válkách a škodách, které působí. se píše mnoho. Potíž je v tom, že v těchto výčtech dominují škody vnějškové - na životech, kultuře, hospodářské výkonnosti, architektonickém bohatství. To je pochopitelně pravda, ale skutečné pustošivé škody jsou i dnes pro většinu z nás neviditelné. Vychylují hodnotové orientace, otřásají zavedenými autoritami a působí bolest a rozechvělost, které neustávají ani po desetiletích a jsou opakovaně oživovány i prožívány generacemi dědiců a potomků. Plejáda skvělých herců (Stoneová, Chaplinová, Ardantová, Olbrychski, Hossein a řada dalších) má stále co hrát a čím se prodírat, v několika případech i v dvojrolích. Zvlášť objevné pro mne bylo vedení Olbrychského, Poláka, hrajícího Němce a skvěle zvládajícího jak klavír, tak dirigování. Je pravda, že na některých místech dějová souvislost dostává co proto. Stejně tak je ovšem na místě otázka, zda nejde o nechtěný šum, vyvolaný hudební rytmizací a ornamentalizací děje. Jisté je jedno: jednota filmu zůstává zachována a mimo hudební přináší také celou radu skvělých scén hraných (zdaleka nejde o ty nádražní, výborné jsou také např. i ty parašutistické). Lelouchova epopej zkrátka neztrácí nic ze svého kouzla ani po letech, která uplynula od jejího prvního uvedení do kin. (24.09.2008)

Stále a opět jsem překvapen, nakolik mne Lelouch dokáže svými filmy oslovit a vyvolat během sledování jeho díla tolik různorodých emocí, vzpomínek, nadšení, silných prožitků. To jsem se při tom obával, že víc než tříhodinový filmový epos ztrávím jen s velkým vypětím sil... omyl! Na tak osobité a poutavé vyprávění lidských příběhů z historie 20. století, se stokrát ztracenými iluzemi v krutých válkách a stokrát znovu nalezenými nadějemi na nový život, bych se nakonec určitě dokázal dívat i dvakrát tolik dlouho. To jsem se při tom obával, že po Celém jedném životu už nebude další Lelouchův film s téměř stejně rozsáhlým dějinným tématem pro mne tolik jedinečný... omyl! Tentokrát místo kinematografaie stojí v centru pozornosti hudba a v žádném případě nejde jen o variaci na již dříve zpracované téma. Byť hudba tvoří silný prvek ve valné části Lelouchových filmů, zde nám pan režisér-vypravěč přichystal tak nebývalou dávku muziky, zpěvu i tance, mnohdy přímo v živém podání, že dramatické hrané pasáže se stávají vedle ní spíše druhořadými... a zatímco v jiných filmech často hudba umocňuje silný dojem, zde naopak spoustu hudebních čísel napříč dobou silně dotváří působivé a pečlivě vybrané útržky dramatických příběhů nejen ze života umělců. Což vnímám v rámci filmového dramatu jako velmi originální a ono to vážně funguje! To jsem se při tom také obával, že si zde moc neužiju oblíbence Jamese Caana, neb bude zřejmě mít málo prostoru... omyl! Lelouch po svém osvědčeném herci ze zámoří opakovaně nesáhl jen tak pro senzaci, nemá za cíl lákat na výpravný film jménem herecké hvězdy, přesto svěřil Caanovi výraznou dvojroli kapelníka a později jeho syna, která provází postupně celým filmem... a Caan, byť uveden až na konci seznamu všech hlavních účinkujících, samozřejmě hrál (a navíc dirigoval !) opět s plným gustem. Stejně jako všichni zde přítomní herci, hudebníci, zpěváci, tanečníci, byť třeba vystupovali jen pro ty pouhé dva přítomné diváky na koncertě v sále... byť třeba v cizí řeči, které všichni diváci ve vybraných koutech světa neporozumí... neb skrze kvalitní umění si nakonec můžeme na dálku porozumět všichni, i navzdory všem existujícím bariérám. 90% (15.08.2020)

Claude Lelouche umí natočit velmi zajímavé a originální filmy, a to jak po obsahové, tak formální stránce. Dokázal to i tímto filmem, který od diváka vyžaduje pozornost, aby se neztratil v "reinkarnacích" postav, ale není to o žádném vynucování si, naopak je to velmi povedená hra, na vážné téma, kterou zde tento režisérský velikán rozehrál. (31.07.2011)