Obsah
-
Pavoncello je televizní adaptace povídky Stefana Zeromského. V roce 1912 příjíždí do Itálie bohatý, ale nemocný stařec Szczebieniew se svou mládou a krásnou ženou Zinaidou. Zinaida, která se s ním nudí, hledá zábavu a milostné zálety, což její manžel Szczebieniew shovívavě přehlíží v naději, že alespoň takto se dočká vytouženého potomka. Proto ji většinou doprovází Szczebieniewův věrný sluha Emelianow. Jednou Zinaida pozná mladého houslistu Ernesto Foscu a očarovaná jeho krásou jej prosí, aby jí dával hodiny na housle. Začíná se s ním ukazovat i na večírcích a neskrývá své city k němu. (TheCaelos)
Pavoncello je televizní adaptace povídky Stefana Zeromského. V roce 1912 příjíždí do Itálie bohatý, ale nemocný stařec Szczebieniew se svou mládou a krásnou ženou Zinaidou. Zinaida, která se s ním nudí, hledá zábavu a milostné zálety, což její manžel Szczebieniew shovívavě přehlíží v naději, že alespoň takto se dočká vytouženého potomka. Proto ji většinou doprovází Szczebieniewův věrný sluha Emelianow. Jednou Zinaida pozná mladého houslistu Ernesto Foscu a očarovaná jeho krásou jej prosí, aby jí dával hodiny na housle. Začíná se s ním ukazovat i na večírcích a neskrývá své city k němu. Komentáře uživatelů k filmu (2)
-
strougy
Ernesto Fosca, mladý houslista, je jednoho dne při hraní v kině okouzlen krásnou dívkou. Ta ho později pozve k sobě domů, aby jí začal dávat hudební lekce a zdá se, že se do mladíka zamilovala také. Ovšem nic možná není tak, jak se na první pohled zdá... Zajímavá záležitost, jejíz největší devizu představuje tajuplná, zneklidňující atmosféra dodávající snímku až téměř hororovou náladu. Závěrečná pointa sice není z těch, které by diváka poslaly do kolen, ovšem přesto potěší a spolu s výborným hudebním doprovodem tak výsledný film představuje velmi podařený kraťas.(28.9.2009)
-
panjosef
Zulawski byl talent už od rané tvorby, i tento krátký televizní film nese četné prvky jeho budoucího nezaměnitelného rukopisu. Atmosféra snímku je náležitě emocionálně vypjatá a zahalená tíživou mlhou nejistoty, kterou patřičně podtrhují časté dlouhé táhlé záběry tváří postav. Dusný a hutný romantismus v komorním podání, zpracovaný s typicky Zulawskiho jasným zřetelem na omezenost a malost lidských charakterů.(3.8.2010)
