Vajíčko

Bylo jednou jedno vajíčko, v tom vajíčku žloutek. Do té doby, než se z metafory vejce stane metafora kuřete, žloutek naráží do nakřáplých stěn, bije se s poryvy větru a sluncem prosvítajícím skrze skořápku. Televizní inscenace o jedné myšlence, ležérně existenciální, ležérně společenské, je tvarována pohlížením jednoho mimoně-prudiče. Svět se před ním rozprostírá jako panoptikum předem načrtnutých scén s jediným vyústěním, jako buňka stejnokrojů tváří, pocitů, lásky, nenávisti, jako svět hlupáků pochodujících společně směrem kupředu. Ironie a sarkasmus hlavního představitele, který skáče dovnitř vajíčka a zase ven, tu jako komentátor, tu jako hlavní aktér, karikuje svět a sebe sama - Člověka je předurčen k věčnému pohybu - klubání. (24.07.2008)

Lidé přece nehledají práci. Ráno se probudil svěží a čilý. Mládež, žolíky a vajíčko. A kde zůstal systém? Postava Emila Magise, "zkoumajícího své vajíčko", se stala do jisté míry symbolem doby. Je elegantní zevně i zvnitřku, ale ta elegance je potažena jakousi plísní, je to odpuzující i přitažlivé, výsměšné a usvědčující. Svou bezcharakternost vysvětluje velmi přijatelně, bere si nás neustále za svědky - že byste to udělali zrovna tak, že ano? - a tak nám nakonec vyrazí dech. Přizpůsobivý, neškodný život ústí do grandiózního zločinu, napsala tehdy Milena Urbanová v Kulturní tvorbě. Velmi brzy se Vajíčko ztotožnilo s hereckou osobností Václava Vosky. Při sledování inscenace si nelze neuvědomit to, co o Voskově výkonu napsal jeho herecký kolega Svatopluk Beneš – Voskův Magis byl výsledkem dokonalé symbiózy intelektu s hereckým talentem. Přestože mezi uvedením Vajíčka a Voskovou náhlou smrtí uplynulo takřka dvacet let, jako by to byl hercův testament. Odkaz, z něhož lze vyčíst Voskův postoj: společnost, jež se vyvíjí ve vajíčku svých vlastních iluzorních představ, musí nutně dojít od cynismu až ke zločinu. Prostřednictvím Vajíčka se s odstupem času můžeme dozvědět o stavu tehdejší společnosti víc než ze všech oficiálních bulletinů té doby. Jak píše Beneš, Magis ovládl systém "jak na to", což se mohlo stát motem období, které tehdy přicházelo a jemuž jsme si navykli říkat odlidštěným slovem normalizace. Voska svým Magisem nastavil společnosti zrcadlo a nebylo jeho vinou, že se společnost v tomto zrcadle nepoznala. To ovšem přenechme jejímu svědomí. (23.02.2015)

"Vidíte - systém..." No mě tedy "systém" této konverzačky přišel přeci jen až trošku moc upovídaný. Zvláště v úvodu, kdy Václav Voska ve své "one man show" rozebírá, zda věta "ráno se probudil svěží a čilý" je či není podvod a poté vypráví trošku směšnou příhodu, jak se mu delší čas nedařilo přijít o panictví. Chápu, že jde čistě o televizní přepis divadelní hry a Václav Voska je přitom ve své roli excelentní. To jeho časté nastupování a vystupování z role vypravěče a komentátora celého příběhu a současně jeho hlavního aktéra pana Emila Magise mi místy připadalo poněkud ubíjející. Všechno to filosofování o tom, že "systém není před námi, ale nad námi", jako "síť rozprostřená nad jeho hlavou", a že snad ani onen systém neexistuje, protože jak mnozí říkají "vy sami jste si to zavinili, když se věci nedaří"... Jako někdy jsem si i říkal, že je to až roztomilé, jak je to pitomé..(Omlouvám se za ten výraz). A přišlo i na pasáže, při kterých jsem se (logicky) smál, až se za břicho popadal (viz hlavně tato replika: "V ministerstvu, ne neříkám že, práce není k ničemu, to ne jistě k něčemu je, ale člověk neví k čemu a to člověka úžasně uklidňuje. Žádná odpovědnost, žádný zaměstnavatel, alespoň ne žádný určitý... Na světě by bylo líp, kdyby všichni lidi byli státní zaměstnanci… Lidi nehledají práci, hledají místo, postavení."). A nakonec jsem asi i pochopil, proč ten celý dlouhý úvod o "systému" a o vajíčku, které se uzavře a člověk zůstane venku. Celé to zpracování s využitím celého ansámblu tehdejších Městských divadlech pražských, v němž postavy mládnou ale jejich představitelé nikoliv, je jistě originální a herecky má šmrnc. Nemohu si pomoct, ale za mě "příliš mnoho slov"... (01.09.2020)

Voska! Jak jsem mohl tohoto herce donedávna prakticky neznat? Příkladně tuto hru, která je sice exhibicí jeho postavy už z podstaty, si ještě nadto svým projevem zcela přivlastnil. Ostatní mu sekundují nádherně. Do TV studiovky převedeno parádně (ačli to jako někdo, kdo Vajíčko na divadle neviděl, smím tvrdit). Zvlášť se musím též zmínit o překladu, o jehož adekvanci s originálem nic nevím, který ale nenásilně zachovává klasickou společenskou českou mluvu, se všemi těmi půvabnými obraty a frázemi, které tehdy vždy ještě byly v pasivním a do jisté míry i aktivním řečovém fondu. Pokud jde o téma a obsah hry, tak od chvíle, kdy se začíná rozvíjet zápletka s panem Viktorem (Šimánek!), stále zřetelněji až ke grandiózně vyšinutému finále ztrácí hra s původním tématem ("systém" atd.) kontakt (čemuž odpovídá i neadekvátně masivní prostor, který celá tato fáze oproti předchozím epizodám má). Nebo jen zdánlivě? Ba právě. (Dál SPOJLERY) Vždyť tak, jak se vypravěč postupně uchycoval a zaplétal v "systému", mění se sled a relativní pestrost životních epizod (míněno v čase i prostoru) pozvolna v žití - ve vajíčku. Magis už je vevnitř, proto ta změna perspektivy, s čímž jeho vypravěčská ztráta tématu ze zřetele nutně souvisí. Čím jsou však všechny jeho potměšilé pokusy o "korekci" vzniklého domácího trojúhelníku? Snahou v systému se udržet nebo ho naopak opustit? A je v tomto ohledu jeho podvědomá intence v souladu s vědomým záměrem? Ale hlavně: Co to "finální řešení", jen chabě navléknuté argumentem sebeobrany? Uvažme: Magis deklaruje, že ho manželka s milencem vyhazují ze systému (tím, že s ním nepočítají a nakonec ho mají za nebezpečného blázna), čemuž se on nakonec radikálně vzepře. Zároveň ale nelze nevidět, že jeho manželka je přímo zosobněním jeho zapletení do systému, a že kdyby konec konců hrál tu hru spolu a nevymýšlel hovadiny, byl by jako tiše podváděný a tiše podvádějící manžel v systému bezpečně držen, a že tímto modem vivendi by vlastně celý systém byl nejlépe potvrzován. Magis se finálním aktem právě pokusil - a ze svého hlediska úspěšně - na systém vyzrát. Je zároveň v něm (jako tragicky ovdovělý spořádaný muž) i mimo něj. Odmítám to celé chápat v tom smyslu (ač by to bylo dobře francouzské), že byl Magis k vraždě manželky systémem donucen. Vražda vlastní ženy je zde vrcholným aktem osvobození. Čímž ovšem není vyloučen možný názor, že od jistého momentu skutečně propukl jeho bytostný sklon k vyšinutosti nebezpečného blázna. (15.04.2018)

Václav Voska byl přitom a vyhrál na celé čáře. On přiznává, že čest se pro něj stala zbytečnou přítěží a úspěšně ji odolal až i nad ní zvítězil, morálku také postupně vymazal, že po ní ani památky nezbylo. I nad systémem zvítězil, nad ženou, panictvím a frajerem z Indočíny. V podstatě divadlo jednoho herce psané perem Féliciena Marceaua. Svět je jaksi pokurven, napadá mě po shlédnutí tohoto monologu Václava Vosky. Třeba v něm najdete odpověď proč. Jo a dodnes se to hraje http://www.novinky.cz/kultura/36680-vajicko-vypravi-jak-se-dostat-do-politiky.html (02.05.2012)