Tropická nemoc

Začnu výhradami, abych pak přešel ke slovu „nicméně". Obecně nemám rád filmy o homosexuálech. Přijde mi, že na 4% menšinu je o nich víc jak polovina natáčených filmů. Ony i budovatelské filmy se za komančů lidem brzy zajídaly, když jich bylo zbytečně moc. A tenhle film je v podstatě jen o homosexuální lásce až za hrob a duchovním spojení až za hrob. Nic víc, nic míň. Netuším, jaké jsou v Thajsku poměry, jak moc to tam mají homosexuálové těžké, a už vůbec nic netuším o podhoubí, z něhož tento film vyrůstá. Rozumějte, když půjde nějaký Thajec na český film, asi se taky nebude chytat u piva ze sedmého schodu, hloupého Honzy nebo Krakonoše - nebude tušit, co pro běžného Čecha znamená Šemík a co pro něho symbolizuje jakýsi kopec jménem Říp. Podobně já netuším, jaké legendy, mýty a pohádky jsou tu rozehrány, což je škoda, když šlo o koprodukci s Itálií, Francií a Švýcarskem. Možná to chtělo nějaká vodítka, jichž se mi zde nedostává. Netuším, kdo je kdo a proč je na plátně, postavy se zde podle mne objevují a mizí, aniž bych tušil, kdo to byl a co pro příběh znamená. Rovněž mi vadí rozpolcenost. Zatímco první část (povídka) se snaží o maximální realističnost, druhá je jak pěst na oko mystickou legendou. Nepasuje mi to k sobě. NICMÉNĚ. Musím uznat zručnost, s jakou je to natočené. U první povídky se mi moc líbily záběry všedního života jak na poli, tak ve městě, nočního života apod. Jednotlivé scény na sebe navazují v tom, co chce film nakonec říct (třeba že díky návštěvě podzemního chrámu se pomalu chystá půda na překlopení z realistična do duchovna) a postava starší zpěvačky a majitelky krámu je zde velmi osvěžující. Možná bych ocenil, kdyby vznikl film jen o ní, jaké má charisma. U druhé části je znát, že se autor snaží už jen natáhnout stopáž (jako by to nemohlo mít třeba jen nefestivalovou hodinu třicet) a to chození po lese je takových dvacet minut skutečně o ničem. Ale potěší pak mluvící opice, strom světlušek, odchod ducha zvířete a jisté smíření a proniknutí dvou světů. Celkově jsem však čekal víc - přece jen se film podle mne zbytečně soustředí jen na tu homosexuální linku a její přesah, přičemž nakousne mnoho pro mne daleko zajímavějších témat a osudů, jež bych viděl raději, protože by mi daly daleko víc. Nakonec to není ani duchovní film. Leda by duchovním filmem byl Jak přicházejí sny. Což není. Duchovním filmem je ruský Ostrov nebo Nostalgie, případně Bergmanův Jako v zrcadle. Podobný přesah a podobnou hloubku však tento snímek nenabízí a je nakonec žel jen onou lacinou historkou, byť ve velmi atraktivním a příjemném kabátku. (12.03.2020)

Normálně bych se na film o lásce dvou gayů dobrovolně fakt nepodíval, už jenom kvůli tomu, že mě přitahuje jiné pohlaví, ale z obsahu mě hodně, ale fakt hodně zaujal popis druhé poloviny, navíc to na natočil Apichatpong Weerasethakul, tak jsem to risknul. A dopadlo to překvapivě celkem dobře. První polovina je opravdu čistě zamilovaná, ale jak zde hrozí obsah o dosti naturalistickém milostném příběhu, můžou heterosexuálové zůstat klidní - nejodvážnější scénou celého filmu je to, že si ti dva budou vzájemně lízat ruce. K sexu nedojde a (pro mě díky bohu) ani ho neuvidíme. Všechna ta láska vojáka Kenga a Tonga je zde podávána pouze v náznacích. A s tím přichází to, co se mi na tom filmu líbilo nejvíc - filmařsky je opravdu perfektní a vypiplaný. Spojuje skvěle poetiku thajských exteriérů s milostným příběhem, je promyšlený i obrazem (tady se právě skvěle projevují ony milostné náznaky) a celkově je ten film svižnější, než ostatní Apichatpongovi filmy, tím pádem se na to i dobře kouká a ani to moc nenudí. Po tajuplném zmizení Tonga začne druhá polovina, ve které voják Keng má za úkol ulovit nadpřirozeného tygra. Tady ten film začne chvílemi celkem nudit, jelikož Keng pochoduje po džungli (jejíž prostředí je ale poetické, to musím uznat) a kromě toho pochodování tam nic moc jiného nedělá. Teda jo, najde stopy tygra a napadne ho nějaký duch. Až v posledních 20 minutách to zase nabere grády, objeví se mluvící opičák a až tajuplná scéna se stromem světlušek a duchem mrtvého býka (btw, tuhle scénu považuji za nejlepší z celého filmu) a taky se zde objeví onen nadpřirozený tygr, na kterého celou druhou polovinu čekáme. Pak přijde zvrat, který je po přečtení obsahu celkem odhadnutelný, trochu nedotažený, ale i tak zajímavý. S tím vším se i ukáže, že celý film je vlastně o smíření se s odchodem svojí životní lásky, o možnosti se s ní naposledy rozloučit a díky tomu najít ten vnitřní smír. To samé by se dalo natočit i v heterosexuální verzi, což se bohužel nestalo, ale vysvětluji si to tak, že buď je Apichatpong gay (což si úplně nemyslím), nebo se jen svezl po modní vlně. Být možnost 1 správně, toleruji to, u té druhé moc ne, každopádně lhal bych, kdybych řekl, že ten film nebyl působivý. Je. A naštěstí zde ta homosexuální láska zde není až moc naturalistická. 4* (10.11.2019)

Pozoruhodná lyrická skladba o dvou dějstvích: první akt je idylická romantická rozprávka, zatímco akt druhý je temnou lucidní baladou o přímé konfrontaci vůči strachu, v níž hrdina čelí svým nejniternějším nočním můrám. To vše na pozadí fantazijních machinací a podivuhodných mystérií vně Thajské džungle. (19.06.2020)

„Tropická nemoc jsou vlastně filmy dva,“ tvrdí začátek obsahu a přesně pocit volného spojení dvou delších, pomalu plynoucích povídek jsem i měl. Ta první mě nejvíc zaujala dvoupísňovým vystoupením zpěvačky, mezi tím se objevily ještě poutavé realistické záběry na nějakou tu pracovní činnost a pár jiných záběrů z přírody aspoň přišlo s náznaky neurčitě tajemné atmosféry. Ale jinak mě místy až nulovým dějem často těžce nudila a nevzešlo z ní o moc víc než mdlá gay romance vrcholící mj. bizarně nevkusnou scénou vzájemného lízání si rukou. Pak přijde ale druhá povídka, jíž otevírá stará legenda o tygrovi a zde sledujeme jednoho z dvou hrdinů předchozího příběhu coby (snad) vojáka v džungli, který v pralese, často ve tmě a chvíli i s černou maskou čeká na tygra, kterého by ulovil a to už bylo opravdu zajímavé sledovat po celou dobu, navíc atmosféra míchá napětí velmi pomalé akce až s lehce poetickým nádechem prostředí. Fantaskní závěr kdesi mezi nebem a zemí – nebo spíše mezi skutečností a bludnou představou pod vlivem oné tropické nemoci, jak jsem to spontánně vnímal já – neberu vůbec jako špatné zakončení, když se navíc nevšedním způsobem navrátí k prvnímu příběhu a záchvěvem vnitřních pocitů naváže na osudový zásah a osamění po onom náhlém odloučení. Druhá polovina hodně povýšila mé dojmy z filmu, který mi však stylem a obsahem té první a do jisté míry i celkovým konceptem zas tolik nesedl. Tudíž ani třetí návštěva thajského filmu (opět fantaskního a opět přesto zcela odlišně laděného) u mě neskončila nadšením, byť jistý potenciál přinést za jiné kostelace i mimořádný zážitek u pana režiséra do budoucna vnímám. [60%] (28.03.2024)

(LFŠ 2011) Krásné exotické prostředí jako pozadí pro lehce tajemný meditačně vleklý nepříběh, který ne a ne skončit. První zaláskovaně poetická polovina by sama o sobě byla velmi příjemná, ovšem ve spojení s tou druhou .. jajx .. "bez konce jsou lesy markýze Gera". Svým nízkým hodnocením samozřejmě nechci ostatní odrazovat, ale já osobně jsem měl na filmovce možnost zjistit, že Weerasethakulovo dílo celkově zkrátka nebude můj šálek čaje. (01.08.2011)