L'Intrus

CLAIRE DENIS, L'INTRUS (2004) _________Quand je est un autre... _____ Jsem sám, kdo v L'Intrus vnímá 'stalkerštinu'? Navracející se záběry neznámých chodců, sebe-pašérů, usilujících o to, aby nebyli spatřeni, obezřetně se přesunujících krajinou na rozhraní dvou světů, narušitelů (l’intrus) hranic, asi tak jako by se člověka stranila volně žijící, plachá zvířata. Možná jen neurčitý dojem, který se však soundtrackem (Stuart A. Stapples) podařilo zesílit a stvrdit, nakolik z něho zaznívají sotva zastírané ozvěny hudebních motivů z filmu Andreje Tarkovského. Viděl jej frontnam Tindersticks, uvázl mu v uších a nyní se tóny bezděčně vynořily? Nebo jde snad o vědomý záměr, kterým chtějí Clair se Stuartem něco divákovi naznačit, aniž by to vyslovili? Ať už je tomu jakkoli, stalkerské ozvuky, myšlenkově rozostřené odrazy, jen jediná, byť nepřehlédnutelná evokace něčeho, co je současně až intimně blízké i cizí. _____ Od chvíle, co jsem se soustavněji začal věnovat její filmografii, nepřestává mě pokaždé znovu udivovat, jak Claire Denis snímá filmové postavy - závratně tělesně, vytahuje ze snímaných lidských těl na povrch zvláštní krásu, krutost, vervu, omylnost, to je jedno, co to právě je, a také jestli to hladí nebo drásá, ale vždycky je to "něco", a to i když tím něčím je temná prázdnota, chybění, vnitřní propast; a tak i v Louisovi, i v téhle postavě, je nějaké svědectví pravdivého, byť by jeho pravdou byla třeba jen neodvolatelnost pádu někoho, kdo se zoufale vzpouzí nevyhnutelnému. Z toho mála, co o Louisovi víme, můžeme hádat, že je to chlap, který může mít pocit, že od života získal vše, co chtěl - prachy, mladá a krásná milenka, tělesná síla, navíc schopnost lovit, ulovit a zabít, atd. -, ale neplete se, nechybí cosi, co možná dosud nepotřeboval, ale čehož absence hrozí to všechno, co se domnívá mít, proměnit v prach? Ochota, schopnost podvolit se? V slabosti nalezená síla, opět téma blízké Tarkovskému (nejen) ve Stalkerovi. A tady je někde hranice, nespatřitelná mez vetřelce, která mě zajímá snad nejvíc, neboť tu jde o věci, kterým se vzpouzet nelze, úporné vzpěčování nepomáhá, hybris neujde trestu, soudu, který není vezdejším, není soudem osoby v taláru, možná spíš soudem světa, nebo Země. Proto Louise nemohu, neboť to není na mne, soudit a všemu nazvzdory intenzivně vnímám jeho zneklidňující blízkost, která je možná morálně podlomená, neospravedlněná, ale, vždyť je to příběh o fatálním zbloudění - kdo z nás nebloudil? Představitel hlavní role, Michel Subor, je rovněž narušitel, překračuje určitou mez, ocitl se na druhé straně, sám kdesi říká, že tímhle filmem neprošel nedotčen, neproměněn, nemám důvod mu to nevěřit. Spíš se do Louise vtělil, nedržel se při břehu, nezůstal při hraní. A kdyby nebyl došel až za nazajištěnou mez, co my víme, dost možná právě jeho odhodlanost, svolení pustit se, kde by se jinídrželi, drží film pohromadě. _____ A konečně, na závěr, sled scén a motivů, keré mi pronikly pod kůži: velké oči chlapce hledícího na svého otce, nevyslovitelný obrovský závazek a radost života v jediném uzlíku neseném v náručí; svádění vilným příběhem u kuchyňského dřezu (a "proclívací" předehra k ní při příchodu domů..), protože tohle asi je láska; psi jako sentinely, psi jako ochránci hranic, psi jako strážci mezí, a psi zanechaní napospas (bolest...). Claire patrně sahá po snech, krajině, zvířatech právě proto, že ten (její) původní pocit (viz níže), ze kterého film vznikal, je tak obtížně sdělitelný, těžko ohraničitelný, že je třeba soustavně překračovat meze a současně zobrazovat jejich citlivost na pokusy o jejich překračování: skrze výmluvné filmové obrazy takřka beze slov, prolamováním linie snů, země-přírody, zvláštního sepětí lidského druhu se Zemí skrze zvířata, která k sobě poutáme, která ale nějak stále vězí někde vně, v (po)zapomenuté ponechanosti sobě… ___________ Poznámka na okraj: ... už jsme si mohli navyknout, že spolu s novým filmem Claire Denis se na horizontu zjevuje i Nancyho zevrubné, několikastránkové zamyšení nad ním. Kdo je Jean-Luc Nancy a proč o něm mluvím? Francouzský fllosof, dlouholetý blízký přítel Claire Denis; a také muž, který v pouhých padesáti letech prodělal transplantaci srdce a o deset let později svůj prožitek, po svém, zpracoval ve stejnojmenné eseji, jež se dostala jeho přítelkyni a filmařce do rukou a inspirovala ji k natočení filmu. Protentokrát se tedy role obrátily... _____ ... z nejspodnějších vrstev L’Intrus tedy prosakuje cizost pulzující mezi srdcem, které vniklo do těla někoho jiného a oním živoucím, znovu-zrozeným, protože od dotírající smrti odděleným, tělem. Srdcem, které se rozbuší - ze strachu, ze vzdoru, z údivu, nebo ze setkání, co vyrazí dech, krátce, srdcem v němž se domníváme mít vše jedinečné ze sebe. Co se děje v těle, když pumpuje krev skrze jiné srdce, skrze “všechno” někoho jiného, někoho neznámého, cizího. Dokážeme si ten rozpor, to rozrůznění, ten fatální - zdaleka ne jen biologický - střet představit? Zmiňuji se tu o spletité genezi filmu, protože s obdobně rozostřenými pocity, s nervním rytmem v němž se střídají, film pracuje. Původní pocit se rozvádl do řečiště celé řady motivů, které přeci práci i život Claire Denis - jako malá holka prožila dětství a vyrůstala v Západní Africe - prostupují jako neodparatelné stíny: ona sama je l’intrus, vetřelec, narušitel, překračuje hranice, prožívá i sdílí s námi ve svých neobyčejných filmech střety našeho a jiného, konflikt ochrany teritoria i unikání z něho, vycítění blížícího se nebezpečí, distribuce privilegií - selektivních povolení ke vstupu jen některým, a podobně… (29.10.2017) (méně) (více)