Žena, která ví, co chce

Marthos

Na počátku třicátých let se režisér Václav Binovec opět připojil k aktivním tvůrcům a následoval tak své vrstevníky z dob němé kinematografie Innemanna, Slavínského a Lamače, kteří se mezitím dokázali bez problémů etablovat v nových (zvukových) podmínkách. Od roku 1932 začal systematicky doplňovat domácí produkci o filmy z různých žánrů: o nenáročné příběhy pro paní a dívky, sportovní veselohry s mladistvým duchem a legionářská dramata. Zcela výjimečné postavení v tomto spektru zaujímá muzikálová konverzační komedie podle operety Oscara Strausse a Alfreda Grünwalda Žena, která ví co chce. Ta vytváří báječnou návaznost na tematicky podobné protektorátní hudební veselohry s mezinárodní hvězdou Jarmilou Kšírovou a zároveň prozrazuje, že Československo udržovalo krok se zahraniční produkcí (v té době kralovala Hollywoodu Ginger Rogers s Fredem Astairem). Společnost A-B pak nechala podle dobového trendu vyrobit německou verzi s názvem Eine Frau, die weiss, was sie will, v níž zářila oslnivá Lil Dagover. V českém obsazení si diváckou pozornost zaslouží zejména vycházející hvězda Truda Grosslichtová, která se ve stejném roce dokázala prosadit celkem v šesti filmech. Poměrně atypické je charakterové rozřazení Františka Paula (milovník) a Vladimíra Borského (směšný šplhoun). Standardně typizované výkony Steimara, Šlemrové a Rogoze doplňuje ještě epizodní připomenutí Věry Ferbasové na její cestě k budoucí slávě a úspěchu. Celkový sympatický kolorit dotváří z historického hlediska i několik luxusních automobilů a nadmíru skvostné bytové zařízení společně s módní kolekcí šatů a klobouků. A uvážíme-li, že z následující filmové sezony nezbylo z Binovcova repertoáru vůbec nic (nedokončená Svatá lež s Adinou Mandlovou a nedochovaný Polibek ve sněhu s Elou Šárkovou), je to o to více hřejivější zážitek.(11.3.2010)