Erosu purasu Gyakusatsu
-
Eros + Massacre
Drama
Japonsko, 1970, 160 min (SE: 217 min, Director's cut: 202 min)
Režie:
Yoshishige YoshidaHrají:
Mariko Okada, Toshiyuki Hosokawa, Yûko KusunokiObsah
-
Jedno z nejuznávanějších děl japonské kinematografie představuje komplexní pokus o reprodukci posledních let života anarchisty a vyznavače volné lásky Sakaeho Ósugiho zabitého v roce 1923. Režisér Kidžú Jošida v díle reflektuje všemožné domněnky a báchorky, které se okolo Ósugiho osoby nakupily, ale přitom se nesnaží najít pravdu. Jeho cílem je kritické přehodnocení radikální postavy tváří v tvář bouřlivé době konce 60. let, přičemž odkazuje na propojení sexuality a politického radikalismu v dějinách Japonska 20. století. Paralelně s událostmi 10. a 20. let se věnuje fiktivnímu ději ze soudobého Japonska. Postupně nechává osoby procházet časem a prostorem a pojímá minulost a současnost jako souběžné časové dimenze. (oficiální text distributora)
Jedno z nejuznávanějších děl japonské kinematografie představuje komplexní pokus o reprodukci posledních let života anarchisty a vyznavače volné lásky Sakaeho Ósugiho zabitého v roce 1923. Režisér Kidžú Jošida v díle reflektuje všemožné domněnky a báchorky, které se okolo Ósugiho osoby nakupily, ale přitom se nesnaží najít pravdu. Jeho cílem je kritické přehodnocení radikální postavy tváří v tvář bouřlivé době konce 60. let, přičemž odkazuje na propojení sexuality a politického radikalismu v dějinách Japonska 20. století. Paralelně s událostmi 10. a 20. let se věnuje fiktivnímu ději ze soudobého Japonska. Postupně nechává osoby procházet časem a prostorem a pojímá minulost a současnost jako souběžné časové dimenze. Komentáře uživatelů k filmu (3)
-
Artran
Vysoce hermetický, abstraktní film, který si vás neochotně pouští k tělu. Postavy se utápějí v přeexponovaném obrazu, kde světlo vyčleňuje jejich téměř nehmotné siluety zasazené do geometrických kompozic ostrých jak břitva a stejně tak mrazivých. Monotónní dialogy na téma volné lásky a absolutní svobody narušované výbuchy emocí, sexualitou, touhou být zažehnut a shořet v ideální a dokonalém vztahu, prosycují intelektuálně celý film až si připadáte jak v očistci. Tělo se stává myšlenkou, aby mohlo být poraněno, pořezáno, popáleno. Architektura do snímku vnáší horizontální a vertikální rámování, věci i lidé zaujímají přesné pozice. Bílé zdi jsou terra incognita - člověk se v nich ztrácí, často mu obraz uřezává hlavu přímo u krku. Světlo ovšem zasahuje vše, rovnoměrně se rozprostírá v bílých plochách, bílých závějích a bílá, to je smrt a jako jaderná bomba může spálit všechny. Ale ti, co ji přežijí, budou nakonec tančit mezi květinami... - - - 217min (Post scriptum: V rozhovoru s Rudovousem jsem se dozvěděl, že zkrácená verze vypouští celý rámec studentů ze 60. let a omezuje se pouze na události Osugiho života. To je ovšem zásah naprosto fundamentálního rázu, který celý film staví do jiného, a myslím že silně sterilního rámce, neboť film zbavuje důležitého napětí vzniklého z dialogu minulosti s přítomností. V každém případě doporučuji původní čtyřhodinovou verzi.)(11.6.2009)
-
Rudovous
Priznam se, ze tento "jeden z neuznavanejsich snimku japonske kinematografie" me nechal dost chladnym. Nic nepomuze, ze herci jsou skveli, kamera take a film ma nekolik svetlych momentu diky snad zajimavemu scenari. Celkove jsem ovsem tento "opus" jaksi nepochopil, coz je urcite moje chyba. Mohu byt tedy jen vdecny, ze puvodni stopaz 217 minut je zkracena na "pouze" dve a pul hodiny "fyzickeho utrpeni" neuveritelne sediveho a nudneho.(1.4.2007)
-
stub
Ať už si bude kdokoli z filmu odnášet dojmy jakékoli, určitě budou vždy výrazné (byť by to měl být pocit výrazné nudy;)). Yoshida je režisér náročný, specializovaný na vztahy mezi mužem a ženou, zejména pak tam, kde lze mužský a ženský svět obtížně propojit. Libuje si v různých retrospektivách, časových skocích a přesmyčkách, jichž i v tomto díle hojně využívá. Soudobá dějová linie přináší paralely k linii z poč. stol. o anarchistovi Osugim, konstruktivně ji relativizuje a zároveň dává tušit, co s příběhem udělá čas. Krásná Mariko Okada (mmch Yoshidova manželka) dostála své pověsti jedné z nejlepších jap. hereček, skvělá a pestrá je hudba. Samostatnou kapitolou je kamera libující si v diagonálních záběrech směrem vzhůru a především v dlouhé expozici, kdy světlo často plní roli, kterou v obvyklých záběrech mívá tma - výsledný efekt je bezmála dokonalý. Pro evropana může být problémem potřeba přiklonit se na něčí stranu (definovat dobro a zlo;)), jelikož Yoshida, ač nikoho nehodnotí, je ke všem svým postavám podobně nemilosrdný. Takový divák pak musí zákonitě tápat; postavy si navzájem dávají neuvěřitelný "kotel" a potřeba přiklonit se na tu či onu stranu by mohla mít na sledování tohoto snímku poměrně zhoubné dopady. Vzhledem k tomu, že pro mě sexuální revoluce není příliš atraktivním tématem, dávám "jen" ****, milovníci tématiky si však klidě mohou přidat i pomyslnou pátou hvězdu.(20.6.2009)
