Cinematherapy
Režie:
Ivan VojnárKamera:
Michal ČernýHrají:
Anna Ambrožová, Pavel Chrudimský, Ingrid Gallasová, Olivie Žižková, Anna Stropnická, Václav Homolka, Tomáš ChouraObsahy(1)
Žijeme v době, kdy na nás televize chrlí jednu reality show za druhou. Snadno tak vstupujeme do emocionálně silných osobních příběhů lidí, jejichž další osud tvarují desítky profesionálů. CINEMATERAPIE je filmem, který zvolil trochu jinou metodu. Na základě inzerátu na obrazovkách České televize byli diváci vyzváni, aby se zúčastnili castingu, kde mohou říct svůj příběh. Jedenáct z nich pak podstoupilo cinematerapii, kterou jim kamera, jako prostředník mezi nimi a vnějším světem, nabídla. Režisérem snímku na pomezí hraného filmu, dokumentu a reality show je Ivan Vojnár. Jedenácti protagonistům nenabízí plastické operace ani možnost setkání s někým, koho dlouho neviděli, ale nechává je ohlédnout se za svými často bizarními životy, ohlédnout a posunout se tak dál od palčivých traumat, která si v sobě nosí každý z nás. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (39)
Z jedenácti lidských příběhů se nedá paušalizovat a usuzovat cokoliv o charakteru a stavu národa, každopádně Ivan Vojnár svým navýsost originálně pojatým snímkem na cosi poukazuje...my Češi v sobě máme až příliš traumat, ostatně asi jako každý jiný evropský národ... Nedovedu přesně odhadnout účinnost cinematerapie, každopádně pro všechny zúčastněné aktéry to mohla být zajímavá analogie k návštěvě psychologa, nebo spíše psychoanalytika, do kteréžto kůže se mohl pak při troše empatie vcítit i nejeden divák. Bezesporu zajímavý a podnětný dokument. ()
Pro Čechy jako národ voyerů, kteří se vyžívají v neštěstí a podivínství druhých, bude tenhle dokument splněným snem. Prostě taková dlouhá Pošta pro tebe. V rámci toho, co je cílem, je Cinematerapie ani skoro bezchybná. Ale to, co představuje, mi je silně proti srsti. ()
Pro koho je vlastně tento film terapií? To je základní otázka, kterou si divák musí nutně položit. Pro aktéry, kteří odpověděli na inzerát, pro diváky, nebo pro obě skupiny? A je polodokumentární forma se silně stylizovanými prvky ten pravý prostředek pro terapeutické účely? Z výsledku jsem trochu rozpačitý. Velkým přínosem je bezesporu odhalení normálních životních problémů českému divákovi; problémů, které nejsou uměle vytvořeny, ale které jsou skutečné a všudypřítomné. Nejde o "velké" životní příběhy, ale právě o ty docela malinké, které sdílí (přestože 11 není relevantní statistický vzorek) velká část národa. Domácí násilí, šikana, smrt, hysterie, psychická nevyrovnanost, nevyzrálost, fobie... Ovšem na druhé straně citím, že film pracuje na stejně pokleslé úrovni, jako všechny tv reality show. Zřetelná selekce vyhrocených a divácky vděčných situací; konfrontace naprosto protikladných osobností, jejímž výsledkem je velmi umělá a pro terapii spíše kontraproduktivní reakce; a v neposlední řadě silně manipulativní střih. Mám velký problém uvěřit, že postavy ve filmu jsou skutečně ty reálné postavy, které mají představovat; tj. cítím, že film pracuje spíše s jejich problémy, které zveličuje, než s jejich nositely, které do určité míry karikuje. Ostatně skutečnost, že film byl určen do normálních kin a televize, ve mně vzbuzuje silný pocit neupřímnosti a účelovosti. Skutečnou terapii filmem bych viděl spíš v tom, kdyby se film promítal pouze účastníkům a třeba jejich nejbližším, kteří by posléze film spolu probírali a snažili se vzít si pro sebe nějaký závěr či východisko. Možná k takovému setkání skutečně došlo, ale nemůžu se ubránit pocitu, že film je natáčen s tím vědomím, že se na něj budou dívat především anonymní diváci. A aktéři? Takto se pouze vypovídali před národem, často zjevně bez větší sebereflexe - a jak je patrné i ze závěrečných proslovů, i bez sebevětšího terapeutického účinku. A to jak pro účastníky, tak pro diváka, po kterém se, chtě-nechtě, vyžadují stejné reakce, jako u pořadů typu Pošta pro tebe či Výměna manželek. ()
"...co je to obyčejnej Čech, pro kterýho dělá Paroubek politiku? No to je přece vepřo, knedlo, zelo a v podstatě je třeba všechny zavřít, nakopat do prdele." A řemenem a vařečkou a hodně. // viděno na Febiu po tom, co jsme vlezli do špatnýho sálu. Řehtal jsem se jako blbeček celej film aby se pak ukázalo že většina hrdinů byla se mnou v sále... Ups ()
Stanovisko Tomáše Choury, jednoho z protagonistů filmu, si můžete přečíst na jeho blogu ()
Ono je u podobných projektů vždy těžké rozlišit zda je to tak zajímavé díky režii a zvolenému tématu, nebo díky exhibicionistům a "zjevům" (omlouvám se pokud to zní jakkoliv hanlivě, jsem teď opravdu obecný), hrajícím v tom. Cinematerapie má skvělý nápad. o tom žádná. A je v ní i několik zajímavých hraných vsuvek přímo s aktéry dokumentu. I se mi líbí jistá nedořešenost a nevyřčenost jistých věcí (manželova objednaná vražda třeba), ale jako celek to moc nefunguje. ()
Možná je to tím, že jsem nikdy nechtěla být proktolog, nepotřebuji lidem koukat do jejich životů až tak intimně. Rozumím tomu, že se někdo potřebuje vypovídat, vím o tom, že existují voyeři, kteří na to potřebují čumět, ale mě děsí představa, že by někdo cizí takhle lezl do života mně. A odmítám to činit jiným, byť se v chvilkovém pomatení domnívají, že je to príma nápad. ()
Celá myšlenka dokumentu je fakt zajímavá, ale... Jací asi můžou být lidé, kteří se rozhodnou vypořádat se se svými problémy prostřednictvím filmové kamery? Jaký asi bude příběh, který jim přijde natolik zajímavý, že se ho rozhodnou sdělit celému národu? Uvidíte sami, účinkující - naprosto ničím nevýjimeční lidé - se cítí jako talentovaná herečka a zpěvačka, která má psychické trauma, že se musela učit matematiku, fakt dobrej textař a renesanční člověk, který prošel tvrdou šikanou, starší dáma s nadpřirozenými schopnostmi, matka šesti dětí, která má fakt ráda sex a chce se přestat vázat na manželovi nebo pár, který jde nejdříve prezentovat to, že jsou prostě obyčejná dvojice a o němž se pak dozvídáme, že ta paní je vlastně na holky. Vím, že zním arogantně, ale mě osobně zajímají příběhy lidí, kteří se museli vyrovnávat s opravdu těžkými problémy a zvládli to díky vlastní síle, trpělivosti, vytrvalosti, toleranci apod., a ne příběhy, které vyprávějí lidi jenom proto, že v sobě našli dost exhibicionismu předvést se před kamerou. [MFDF Jihlava 2010] ()
Velmi zajímavý polodokumentární projekt Ivana Vojnára, kterému jistě muselo slušet uvedení na LFŠ, kde se, předpokládám, po jeho odvysílání musela zvednout vlna diskuzí. Já toto štěstí bohužel neměl a snímek jsem měl možnost vidět v menším jednosálovém kině, které sice nezelo prázdnotou, ale lidé se při závěrečných titulkách rozešli domů.. což byla velká škoda. Jako velký klad totiž považuji koncept celého projektu, tedy cinematerapii samotnou. Lidé přijdou do studia, zpovídají se ze svých problémů, strastí a obav kameře, respektive divákovi, který musí ten nával zvládnout.. má-li pak divák sedící v kině možnost po filmu vše rozebrat s někým dalším, cinematerapie tak pokračuje, divák se očistí a může být spokojený.. já si to musel probírat v hlavě, což bylo vzhledem k zajímavým rozličným příběhům nesnadné. ()
Každý jsme nějak divný. Nejsem si jistý, nakolik tahle terapie některým protagonistům pomohla, ale z diváckého pohledu je to zvláštní projekt. Na sociologický experiment jde o příliš malý vzorek a na tradiční pohled do života „normálních“ lidí, je tu těch postav zase až mnoho. Takže mě někteří nestihli zaujmout a měl jsem chuť je popohnat rychloposuvem, a jiní vypadali, že by utáhli celý svůj film. Dohrávané scénky to trochu oživily, takže to naštěstí není jen o mluvících hlavách. ()
45th KVIFF 2010 - DOCUMENTARY FILMS - OUT OF COMPETITION - Dokumentární filmy - Mimo soutěž + 36. LFŠ UH 2010 - VISEGRÁDSKÝ HORIZONT - Český horizont (Cinematerapie / CINEMATHERAPY / Cinematerapie) ()
Svet je plný renesančných bytostí. A mne sa zdá, že každú druhú z tých cinematerapeutických som už stretol, resp.denne stretávám - čo je paradox, subjektívne deja vu i najväčšia sila tejto duševne explicitnej reality show. A keby sa SMSkovalo, ja hlasujem za Darinku: "Udělej mi pořádného bubáka. Měls pravdu. Od té doby, co se neholím, mě nebolej vaječníky. Seš můj brácha, já sem Tvoje nejlepší ségra.“ CAST-in-gové agentúry, traste sa. Fuj, ale som cynický. Inými slovami: autoterapia. ()
LFŠ 2010 ... Výborně zpracovaný snímek přesně zapadající do žánru a ambicí, které si klade. Uvidíte v něm obyčejné, přesto však nezvyklé příběhy a lidi, kteří ve vás do jednoho vyvolají celou řádku emocí. A není sice plný žádných grandiózních mouder které spasí svět, zato obsahuje mnoho každodenní moudrosti, ze které si každý z nás může něco odnést, ztotožnit se s nimi a pořádně se zamyslet. Obzvláště povznášející pak byla postprojekční debata s režisérem Vojnárem. ()
Jako představení toho, co je to cinematerapie, je snímek stejného jména zajímavý, hlavně proto, že jsem o něčem, jako je cinematerapie neslyšel. Osobně bych třeba nechtěl svoje problémy řešit tímhle způsobem, ale chápu, že to někomu může pomoct. Celkově mě ale osudy nějak zásadně nezajímaly, snad jen ta upřímnost je mnohdy odzbrojující. Jako dokument je to lehce gradující, což tomu malinko přidává, ale některé osudy vyzní do ztracena. ()
Pozoruhodné výberom aktérov, ktorí na môj vkus o sebe povedali viac než by mal človek (divák) o niekom cudzom vedieť, aj keď obsah výpovedí nie je príliš šokujúci ani nadmieru kontroverzný. Zvláštne je, že nie všetci boli extravagantní alebo exhibicionistickí, skôr naopak Negatívom filmu je dlhá stopáž a fakt, že znamenal asi oveľa viac pre protagonistov (vykecali sa zo svojich problémov), než môže dať potenciálnym divákom. Neodporúčam, aby na to šli konzervatívne zmýšľajúci ľudia a odporcovia reality show. Ale, keď už na film pôjdete zaručujem vám, že sa určite aspoň sčasti zhliadnete v niektorej z postáv. ()
Je vidět, že jsou na světě lidé různí. Přestože si většina z nich připadá psychicky zcela normální, tento dokument ukazuje, že normalita je věcí zcela relatívní. Lekce traumat a patologických rysů umně skrytých za touhou přežít a přizpůsobit se. K těm zvířatům zas až tak daleko nemáme...70% ()
Terapie protagonistů...tortura diváka. ()
Tenhle film je objevný v tom, jak úspěšně nabourává mýtus, že Češi jsou národ pohodářů a že stojaté vody zasmrádlé české kotlinky jsou ekvivalentem ráje na zemi. Cinematerapie nám říká, že i Češi mají své Fritzly s útulnými sklípky. Bylo na čase, aby někdo tohle tabu konečně prolomil. Příběhy protagonistů jsou do jisté míry modelové, podobných lze slyšet nebo potkat stovky. Ukazují, do jaké míry je česká pohoda vykoupena odmítáním setkávat se s vlastními i cizími traumaty. Což může být pro jejich protagonisty stejně bolestné, ne-li horší, než trauma samotné. I když jsem se při filmu převážně smál nebo se cítil trapně z té přemíry sebeobnažování, nakonec to byl vlastně velmi smutný film. ()
Škoda, že tam nebylo míň postav, nebylo to kratší a klouzalo se to v podstatě jen po povrchu terapeutickýho záměru dokumentu. ()
Velmi zajímavý dokument o zajímavých lidech, se zajímavými životními příběhy, které v budoucnu mohou ještě zajímavě překvapit. ()