Lži (festivalový název)

Pověz mi lež, prosí titul románu korejského spisovatele Jang Jung Ila, který autorovi po svém vydání v roce 1996 vynesl půlroční nucenou stáž v jihokorejském vězení. Skandální kniha plná explicitní perverze se o tři roky později stala inspirací pro režiséra Jang Sun Wooa, jenž ji využil jako východisko pro svou kvazi-dokumentární utopii Lži, jíž definoval tím, o čem sníme (skoro) všichni: život, to je žrát a píchat. A nechodit do práce. Snímek je složen takřka výhradně ze sexuální akcí nabitých setkání osmatřicetiletého sochaře Y a osmnáctileté studentky-panny J v hotelových pokojích, odosobněných jako jejich jména. Postupná deflorace tří klíčových otvorů (doprovázená roztomilými cedulkami First Hole, Second Hole atd.) zvolna přechází ve festival slastně bolestivých praktik - tajným fetišem jihokorejské školačky jsou totiž rozličné formy bití. Úctyhodný arsenál bambusových tyčí, prutů, holí a násad během filmu nepřetržitě získává na objemu, vše se stupňuje, čerstvě protržená panna se mění v dominu a ze skulptorovy touhy se stává nezvladatelná obsese. Soft-coreový žánr se sadomasochistickými prvky pojímaný důsledně ve stylu cinema-verité, s místy epileptickou ruční kamerou a chladně pulsujícím techno soundtrackem ještě rozrušují řídké zcizovací efekty a sebereflexivní momenty: podivuhodné úvodní interview s oběma z představitelů (třiadvacetiletá modelka Kim Tae Jeon a třiačtyřicetiletý Lee Sang Hyun, povoláním opravdu sochař) nebo náhlý vstup režiséra do vypjaté scény. Sex a násilí se tu dobrovolně děje nejen pro zvrhlé potěšení samo, ale také proti minulým i budoucím cenzorům, kteří by je chtěli pokrytecky potírat. Lhářem tu není kamera, ani protagonisté a (vyjma samého závěru) dokonce ani postavy samy, nýbrž schizofrenní společenské klima, v němž sexuální perzekuce a skrytá perverze jedno zpocené tělo jsou. (Festival otrlého diváka)