Café Lumière

City ukryté pod pláštikom neustálych ciest vlakom, návštev kaviarní a rodiny. Zdanlivo pohodlný, hoci samotársky život mladej Yoko, pátrajúcej po osudoch hudobného skladateľa naruší jej tehotenstvo. Škrupinka nepriepustne zakrývajúce jej intímnejšie vnútro musí byť naťuknutá. A tak je nútená priznať sa rodičom. Nejasné ostáva, aký je jej skutočný vzťah k otcovi dieťaťa, žijúcom v inom štáte, ďaleko. Vydať sa za neho nechce. Jeho fyzickú neprítomnosť nahrádza intelektuálny kontakt s majiteľom antikvariátu, ktorému zjavne Yoko ľahostajná nie je, no on svoju vzťahovú odvahu sublimuje do neustáleho chodenia po Tokiu a nahrávaniu zvukov prechádzajúcich vlakov. Rodičovské rozhovory a rady dcére sa otvárajú len pomaly, pričom spúšťačom sú scény spoločne trávených chvíľ pri jedle. Nevlastná matka si robí starosti o finančné zabezpečenie dcéry, nakoľko si je vedomá, že oni s otcom onedlho pôjdu do domova dôchodcov a Yokinoi pátranie po taiwanskom hudobnom skladateľovi, neustále cestovanie vlakmi a metrom, rozhovory s antikvariátnikom, rozoberanie nočných môr prostredníctvom rozprávok a návštevy kaviarní nejaké veľké peniaze neprinášajú. Hoci prinášajú opojne meditatívne chvíle samoty uprostred veľkomesta. Tak skvelo nakrútené, až má divák chuť nasadnúť na tokijský vlak, sadnúť do kaviarne a len tak pozorovať cvrlikanie života. Bez potreby neustáleho naháňania kšeftov. (07.10.2020)

Film disponuje nádhernou pomalou atmosférou, ktorá je celá poskladaná z dlhých záberov, ktoré toho dokážu povedať veľa aj bez akýchkoľvek slov. Tomu dopomáhajú skvelí herci, na ktorých sa nedostane priveľa detajlov a divák ich sleduje skôr ako súčasť celku, čo ale znova len skvelo utvrdzuje pokojnú a pomalú atmosféru. Napriek tomu ma ale samotný dej nedokázal, bohužiaľ, zaujať. Mimo iného je tu nádherne ukázaná téma vlakov a a taktiež Tadanobu Asano je proste skvelý. (05.10.2015)

Film je poctou steho vyroci narozeni Yasujira Ozua. A ze snimku je jasne citit mistruv odkaz.Takze,jestli mate radi jenom filmy typu Matrix, Hard-Boild nebo Battle Royale (ja je taky mam rad) tak se neobtezujte,jak uz bylo receno pro vas bude sledovani tohoto meditatyvniho opusu licici obycejny pribeh, obycejnych lidi ve velmi pomalem tempu-fyzicke utrpeni. Tadanobu Asano je fakt cool jak se brouzda po meste se sluchatkama a mikrofonem. Neni pravda, ze film nema dej. Film dej ma, jenom prostredky kterymy je pribeh vypraven jsou uplne jine nez jak jsme u vetsiny snimku zvykli. Chapu uplne, ze to neni pro kazdeho,ale pro me ano. Sorry (19.02.2007)

Přibližně po 40 minutách jsme se na sebe s Wolodjou podívali a současně se jeden druhého zeptali: "O čem to vlastně je?". Ano, možná to je taková moje deformace, že dávám přednost filmům, které buď mají zřetelný děj, nebo alespoň zaujmou něčím jiným, nějakou jinou složkou, ale u Café Lumiere jsem prostě nevěděl "kde jsem", co se tam vlastně děje., byl jsem ztracený. Asi jsem příliš zhýčkaný moderními "rychlými" filmy, které velmi využívají střihu, ale pokud se na plátně neděje nic, co by mě zaujalo a upoutalo moji pozornost a naopak bych většinu pasáží s chutí vystřihl, radši se prospím... Neříkám, že Cafe Lumiere je špatný film, jen prostě není pro mě. (12.07.2005)

Všednodenní, komorní Chou (tohle a třeba Prach ve větru) mi kupodivu sedne víc než ten historicky výpravný (Město smutku, Assassin). Ta osamělost, solitérnost, je tady skvěle vystižená, jakkoli to zdánlivě může vypadat, že jde prostě o další pomalý, vyprázdněný film, kde se nic neděje. Je to fakt jen zdání. Na druhou stranu jsou ty otrávené reakce pochopitelné. Film předpokládá znalost tvorby Jasudžira Ozua, kterému je určené věnování v úvodu. Chou nicméně netočí poctu, ale spíš dekonstrukci Ozuových formálních i tematických trademarků. Mistrovy známé "interpunkční" záběry na město nebo vlaky jsou tady v souladu se zpomaleným temporytmem vyprávění souměrně protažené a přitahují k sobě pozornost. Mezigenerační vztahy jsou roztříštěné, nebo spíš oproti Ozuovým filmům zpřeházené - hrdinka neřeší to, jestli se provdá a odejde od rodiny, ale je rovnou těhotná, navíc s někým z jiné země a koho ani nejspíš nemiluje. Dominantní otcovskou figuru z poválečného Japonska střídá mlčenlivý, pasivní tatík, který do ničeho moc nemluví. Je to podobný postup jako volil třeba Melville v Samurajovi vůči americkým noirům. V tomto ohledu mi Cafe Lumiere připadá jako brilantní aktualizace, která mně osobně říká víc než původní mistrovy (jakkoli precizní) klasiky. (09.02.2016)