沙羅双樹
Obsahy(1)
Shara je třetí celovečerní snímek japonské režisérky Naomi Kawaseové. Její film se odvíjí od tajuplného zmizení malého chlapce, který se ztratí během hry se svým bratrem. Toto zmizení je klíčovou událostí filmu, neustále podprahově přítomnou i v dalších scénách snímku odehrávajícího se o několik let později. Hlavní hrdinové, rodiče a bratr zmizelého chlapce, se k této události vracejí slovy jen zcela výjimečně, zmizení jednoho z členů rodiny je nicméně tím, co bezustání narušuje soudržnost jejich světa, co rozdělilo svět vedví: jako by od určité chvíle jejich život zároveň pokračoval normálně dál a zároveň nepokračoval, zůstal uvězněn v jednom jediném nepochopitelném momentu ztráty. Podpovrchová dramatičnost, která jen chvílemi vyvře na povrch, je zkombinována s dokumentaristickým oddramatizováním snímku, který s lehkostí a empatií sleduje všední život rodiny a jejích sousedů. Zvláštnost a jedinečnost tohoto jemného, melancholického, ale i radostného filmu tkví mimo jiné v tom, že v něm nejsou pevně dané hranice příběhu. Příběh jako by zde byl maximálně rozptýlený, nerozlišitelně zapuštěný do okolního světa, bez možnosti určit jeho přesné obrysy. Shara tak invenčně pokračuje v revoluci moderní kinematografie - určitého typu moderní kinematografie - započaté Rosselliniho Cestou po Itálii, v níž bylo drama rozpadu jednoho manželství podobně podvratně rozpuštěno ve scénách "prostého" bloumání po Itálii, v pevnost fikce narušující pozornosti vůči vnějšku příběhu, realitě samotné. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (7)
Jsou lidé, kteří Sharu za film považují :-))) Fascinující kamera, která si člověka podmaní už úvodním dlouhým záběrem a skoro neviditelná minimalistická režie pokorně slouží emotivnímu příběhu o rodině, která truchlí za mrtvého syna. Vrcholem je katarzní scéna průvodu tančících lidí v rámci folklorní slavnosti. A celý film chce říct jednu věc. Ztratit někoho blízkého je prostě průser a ta ztráta prostě nikdy nezmizí. Ale když se máte o koho opřít (o rodinu, o přátele nebo o sousedy, kteří se s Vámi podílejí na přípravě takové zbytečnosti, jako je nějaká tradiční slavnost), tak se s tou ztrátou dá žít. A jestli režisérka Kawase nekecá a takováhle pospolitost (ve smyslu Tönniesova Gemeinschaft) mezi úzkými slumovými uličkami japonského předměstí - venkova vážně existuje, tak by možná stálo za to poopravit si názor na Japonce jako na stádo sociálně naprosto nekompetentních mimoňů, kteří se jako ovce každý den poslušně pohybují na trase postel - podzemka - kancelář oblíbené korporace a zpět. Ba ne, ani Shara mne názor na Japonce změnit nedonutí. Ale filmu dám plný počet, abych mu zaslouženě trošku zvednul ten nefér rating. ()
Strata niekoho blízkeho poznačí všetky ústredné postavy tohto príbehu. Niektoré viac, iné menej. Kawase tentoraz aj ako herečka využíva dokumentárne postupy, nedramatickosť deja a dlhé zábery ( zoznamujúce nás s prostredím), kedy sa dostávame pod kožu jednej rodiny. Pritom to má ale veľmi citlivú a jednoduchú výstavbu. Manželka čaká ďalšie dieťa, ktoré bude náhradou za strateného syna/brata. A každá z postáv to rieši po svojom. Shara maľuje a prebúdza sa v ňom vrúcny cit k svojej susedke( a naopak) otec je hlavou miestneho festivalu a mama má svoju záhradu. Scená na festivale patrí k vrcholom filmu. Hlavne vďaka Jamazakiho kamere. To že som mal možnosť navštíviť niekoľko krásnych japonských uličiek a vidieť tak z koloritu mesta viac, ako by dokázal jeden celok vďačím práve jemu a Kawasinej precíznej réžií. Významovo jednoduché. Ale zároveň iné a zapamätateľné. ()
Ten film je rozhodně divný, ale neodsuzoval bych ho až tak. I přes to, že se jednalo skoro o noční projekci a z filmu sálá zvláštní uspávací atmosféra, která působila na spoustu lidí v sále(i na tebe ditechi) já jsem se s filmem pral docela statečně. Ale ten film nemá čím zaujmout. Rozhodně né dialogy(tím rozumějte pár slovy za pár minut), které jsou totálně o ničem a tím, že celý připomíná spíš rodinnou dovolenou v Japonsku, než plnohodnotný celovečerní film ničemu taky nepřidá. Jedna hvězda za film a druhá za naprosto dokonale hypnotickou asi pětiminutovou taneční scénu v dešti (btw ten poster co je tu je z té scény..). Tu bych mohl vidět i víckrát.. ()
Scéna, ktorú spomína darm, je hypnotická, ale proste na základe toho, čo som videl pred ňou, sa nemôžem zbaviť dojmu, že režisérka proste len išla s kameramanom po námestí niekam sa najesť, ked videli, že tam nejaké decká tancujú a povedali si, že by sa to hodilo do ich filmu. Áno, hodí sa to. Ale film to fakt nie je. ;) ()
Naomi Kawase ma v tohtorocnej sutazi v cannes (2007) film, tak som si chcel pozriet nieco od nej. pise sa, ze je dokumentaristkou, ktora namiesto zobrazovania velkych tem zacala tocit svoju rodinu a tak postupne presla z dokumentov k fiktivnym filmom tocenych dokumentarnym sposobom. Je to ako mix naruseho ci ozu-a, rodina, vztahy, tradicia verzus moderny svet natocene koreedovskym dokumentarnym sposobom - kamera na plece a ide sa. a aj ked to v mnohom formalne pripomina dogmu, je to uplne inde. ()
Galerie (4)
Photo © Nikkatsu Corporation
Reklama