Stejnojmenný filmový přepis knihy o českém venkovském-selském hrdinovi od Jindřicha Šimona Baara. Jan Cimbura prodělal vojnu a odchází jako pacholek na venkovský statek. Majitel gruntu v něm dostane tu nejlepší oporu - Cimbura je vzdělaný, pracovitý, poctivý a mimořádný silák. Zachrání děti z hořícího lesa, postaví se proti loupeživým banditům, dokáže se postavit silou proti celému mužskému osazenstvu venkovské zábavy. Nakonec se postará i o kdysi vysněnou, ale jemu osudem odepřenou, venkovskou krasavici Marjánku, která ovdoví. Zajímají je lidský rozměr Cimbury - má rát zvířat a nechce je nechat trápit, zastane se obecního blázna - ... (zobrazit celý text)
Na svou dobu poměrně dobrý film, v době okupace se filmaři raději často ubíraly do historie. Z dnešního hlediska je to film průměrný. Takový, který sice nenudí, ale nenadchne.
Málokdo se dnes - bohužel - pustí do četby románu J. Š. Baara, jenž je poctou všem selským ctnostem a holdem jihočeskému venkovu. Naštěstí je zde jeho vynikající adaptace z autorské dílny F. Čápa, která si s předlohou v ničem nezadá. Gustav Nezval se výborným ztvárněním titulní role pasoval do pozice na slovo vzatého představitele zemitých selských tipů v českém filmu. Mimochodem - román i film se zabývají osudy skutečné osobnosti, která má ve své domovské Putimy pamětní desku a významné místo v regionální historii.
Řeknu vám, že toto je celkem ucházející snímek Františka Čápa. Vnese do člověka pohodu, přestože žádná extra kvalita to zrovna není. Po prvním únavném a vyčerpávajícím dni na lyžích, jsem pak v neděli zjistil, že jsem nemocen a tento film mi někdy kolem třetí odpoledne, roku 18.11 létapáně 2007, nádherně zvednul náladu. Doporučuji cholerikům a neštastným lidem...
Mozna jsem na tohle jeste moc mlada, ale nedal se ten film snest. Vsechno bylo tak strasne uzasne, krasne, mile a ten Cimbura je odvazny a slicny muz! (jenom kdyz prijel do Prahy, pripominal mi literarni postavu Pantaty Bezouska:]) Jeste vic mi bylo na bliti ze zobrazeni Zida. Jasne ze za tohle nemuze autor predlohy, nybrz doba, ve ktere to bylo natoceno, ale co je moc... Mozna prehnana demokratka? Je to sice pravda, ze nekteri Zide lichvarili a vpod. si vydelavali stejne, jako ten ve filmu, ale to z nej dela odpornou kreaturu, co jen skodi? Ne, jen lidska hloupost zapricinuje, ze se jim v teto zivnosti dari, a jen lidska hloupost zapricinila, ze mohl byt natocen film s takovym fasistickym podhledem. Jak bylo receno, kdyby to bylo natoceno jindy, nedela se kolem toho takovy skandal. Ale i kdyby to bylo natoceno o tech deset let drive, stejne je to k pozvraceni. Filmove chyby: Klasicka chyba - Cimbura je na navsteve v Praze a mame zde kraticky pohled na Svatovitskou katedralu. V dobe, ve ktere se pribeh odehrava, ale nebyl chram dostaven jako v roce 1941.
Jan Cimbura v podání Gustava Nezvala, to je panečku chlapík. Možná to bylo až moc charakterově černobílé, ale myslím, že to lidé v době vzniku filmu potřebovali a dokázali ocenit, snad na ně film půsoil aspoň trochu jako vzpruha v těžkých časech. Velká škoda je té ošklivé antisemitské části. Baarovu knihu jsem nečetl, tak nevím, jestli byla nebo nebyla do filmu přidána z politických důvodů. Velmi dobrá byla kamera, která snímala jihočeskou krajinu a venkov.
Tento film lze bez rozpaků nazvat jihočeskou idylou. František Čáp, který tak krásně natočil Babičku, i zde oslavil dobrého člověka. Jeden z mála českých filmů, kde je ukázána katolická zbožnost jako samozřejmost. Nejen za protektorátu bylo třeba dobrých vzorů. Dnes je jich v českém filmu tak málo! Žida v šenkovně hrál František Roland, žádného antisemitismu (na nějž se hystericky až příliš často upozorňuje) jsem si tu nevšiml.
Putimský sedlák Jan Cimbura byl skutečnou žijící postavou, kterou se nechal inspirovat J.Š. Baar. Narodil se 17.6.1817 v Semicích a zemřel 16.1.1898. Jeho hrob v Putimi je dosud udržován. Měla jsem tu čest Putim několikrát navštívit a projít se po místech, kde se Jan Cimbura pohyboval a žil. Pan spisovatel si postavu Jana Cimbury trošku zidealizoval. Jan Cimbura byl chlap jako hora. Měřll 192 cm, měl obrovské ruce a nohy. Měl také velkou sílu. Prý byl nehezký,zrzavý a na vojně nikdy nebyl. Budu citovat z jeho epitafu: "Zemřelému v Pánu Cimburovi Jánu, postavil nyní, kříž tu jeho syni. Byl to sedlák silný, bohatý a pilný,rád měl v žití shoně, lidi a pak koně. Odpočívej v pokoji." To jenom pro představu, abychom věděli s kým máme tu čest. Období protektoráru nebyla lehká doba, proto se filmaři rádi vraceli do historie, která nabízí nepřeberné množství inspirace. Ve filmu je krásně nasnímaná jihočeská krajina a venkov. Zapomeňte na dobu, kdy byl film natočen a na poselství, které se v něm ukrývá. Nechte se vtáhnout do děje. Staré filmy mají nezaměnitelné kouzlo.
Jan Cimbura je nejpoctivější, Jan Cimbura má síly za deset, Jan Cimbura přepere celou hospodu ... asi už chápete, jaká je hlavní postava filmu. A z toho pramení jeho největší nedostatek. Při každé potencionálně napínavé scéně víme, že Jan Cimbura se zachová správně a všechny dobře dopadne. Kromě toho, že je film známý svým antisemitismem je to strašná nuda.
Adaptace stejnojmenného románu chodského spisovatele Jindřicha Šimona Baara patří mezi nejkontroverznější díla české kinematografie v celé její historii. Je dílem, které v sobě zahrnuje řadu vzájemných protikladů a paradoxů. 1) POSTAVA ŽIDOVSKÉHO KRČMÁŘE. Jednoznačně nejproblematičtější částí je násilně vsunutá postava lichvářského židovského krčmáře (František Roland), který ve filmu symbolizuje počátek bídy a utrpení. Výmluvná je jedna z replik, které prohlásí na účet zadluženého venkovana: "Za zlaťák koupím, za dva prodám, to máš akorát to jedno procento." Prostředí krčmy je zobrazeno jako doupě hříchu a neřesti, což umocňuje i scéna, v níž krčmář otevírá příchozím hostům tajným vchodem. Tato linie je pak zakončena monstrózním vyhlazením krčmy a vyhnáním obávaného majitele. Rozlícený ženský dav nejprve zdemoluje zařízení a potraviny, potrestá krčmáře i nehodné muže a celá sekvence je završena symbolickým pohledem na plameny, v níž hoří dlužní úpis jedné z »obětí«. Scéna trvá přibližně tři a půl minuty, během níž má být divákovi podsunuta myšlenka, že za dluhy stojí Židé a těch je potřeba se nelítostně zbavit. 2) OSLAVA LIDSKÉ PRÁCE A NÁRODNÍCH TRADIC. Snímek je pak ve své podstatě demonstrací poctivosti a čistoty lidské práce. Titulní hrdina (Gustav Nezval) je vykreslen jako silný, čestný, sečtělý a zodpovědný muž pevných zásad, hledící si své práce, která je mu posvátnou a za ní obětuje i lásku venkovské dívky Marjánky (Jiřina Štěpničková). Tento motiv však nepředstavuje pouze Cimbura, ale i další protagonisté. Vzorem poctivosti a upřímnosti je i hrdinův zaměstnavatel, hospodář Kovanda (Jaroslav Průcha) a blízký přítel Piksa (Vilém Pfeiffer). Úvodních dvacet minut slouží jako přehlídka zemědělských prací, divák je důkladně obeznámen se životem na vesnici. Po práci se všichni scházejí za zvuku lidových písní, tančí se a zpívá. 3) VLASTENECKÉ MOTIVY. Ve filmu se objeví i řada odkazů ryze vlasteneckého charakteru. Silně emotivní je především Cimburova návštěva Prahy, v níž navštíví i chrám sv. Víta za zvuku působivé hudby. Nechybí záběry na Pražský hrad, orloj, Týnský chrám a Daliborku. Vesnické prostředí je pak snímáno pohledem na krajinu a oblaka za zvuku symfonické hudby, zazní zde řada klasických lidových písní (Protivínský zámek mezi horama), vypráví se pověst o Horymírovi. Patrně nejúčinnější je pak scéna, v níž Cimbura malým dětem vysvětluje, proč chycený ptáček nezpívá: "Skřivánek, ten zpívá jen na svobodě.“ 4) ZÁVĚREČNÉ RESUMÉ. Film, ač může ve výsledku působit silným národním charakterem, ve skutečnosti zcela zapadal do oficiální dramaturgické skladby v rámci žánru Blut und Boden (Krev a půda). Dobová kritika ve svých hodnocením většinou opomíjela postavu židovského krčmáře, což je však vzhledem k faktu, že tehdy právě probíhaly první transporty, logické. V poválečných soudních prošetřováních byl režisér František Čáp obviněn z kolaborace, nakonec byl trestu, i přes četné protesty, zproštěn. Čápův film se pak dokonce vrátil na plátna kin a později byl hodnocen jako přínosný národní film. Není bez zajímavosti, že Gustav Nezval za ztvárnění Jana Cimbury získal v roce 1942 státní cenu. CIMBURA je dodnes vnímán jako jediný český film se silným rasistickým podtextem a každá televizní repríza vyvolává plamenné diskuse. Tento film jsme nuceni přijímat a chápat pouze v kontextu politické situace a v konfrontaci s dostupnými dokumentárními materiály. Rozhodně by však neměl zůstávat v trezoru, neboť i nové generace touží poznávat svou minulost. Navzdory tragické skutečnosti.
Hodně ploché po psychologické rovině, za to dobře natočené a zahrané-nejvíce se mě líbil Jaroslav Průcha. Problémem je však hlavní hrdina, jenž je snad ještě větší klaďas než Mirek Dušín a film vznikl hlavně pro národnostní cítění v době nacistického teroru. I přesto se jedná na svou dobu o nadprůměrný snímek s překrásnou černobílou kamerou.
Film smutně proslulý jedinou antisemitskou scénou v protektorátní produkci. Chlapácký, zemitě nekomplikovaný Nezval všechny přesvědčuje, že práce (rozuměj pro blaho Říše) je jediná dobrá věc, a až potom přijde žena, děti atd. Bohužel podmínky vzniku a podněty, podprahově působící na tehdejšího diváka, mi tento film značně zošklivily.
I český film má svého superhrdinu - Jan Cimbura - síly má za tři, jeho píle je neúnavná, má rád zvířata i děti, pomáhá ustrkovaným, je zapřísáhlým abstinentem a nekuřákem, je světa znalý a trefí i do Prahy, benevolentní vůči citům přítele - je nemožné najít nějaký kaz. Z tohoto důvodu dnes film vypadá až směšně, stejně jako okatá oslava práce. Navíc zde vysloveně trčí dost drsná scéna z dekadentní Židovy krčmy, která je však na druhou stranu vynahrazena bohatým vlasteneckým vkladem. Avšak jediné, čím film dnes obstojí je Čápova filmařská zdatnost, dynamizující archaický děj, navíc bohatě podpořena nádhernými krajinářskými "malbami" Deglovy kamery. A na závěr ještě zmínka, zda-li Cimburův "celibát" a jeho nepřijetí komunitou není zajímavou tématikou pro queer náhled.
Jan Cibura je důležitý snímek protektorátního období. Je jasné, že hlavní hrdina je příliš kladný, že vše je příliš idilycké etc. etc., ale o to důležitější byla role filmu ve své době. Je z něj patrné, jak těžká doba to vlastně musela být, když vzniklo tak pozitivní dílo. Ad tolik diskutovaná scéna se Židem - na jedné straně je nutné uvést, že František Čáp tuto scénu do filmu vůbec dát nechtěl (v literární předloze sice je, ale jako nevýznamná epizodka v třetím dílu, zatímco filmový Jan Cimbura je zpracováním dílu prvního) a byl k tomu donucen protektorátní vládou. To byl také důvod, proč byl při poválečném soudním procesu zproštěn viny. Na stranu druhou však dlužno říci, že podobné negativní zobrazování Židů bylo v dobové literatuře běžné a to, že právě tento film vyvolal tak ostrou reakci bylo dáno spíše náhodou. Vzniknul-li by tak o deset let dříve, tak ta scéna nevyvolá žádnou reakci. K tomuto můžeme vzpomenout např. Marijku Nevěrnici od Vladislava Vančury.
